21., 22. a 23. února 2006 [Firehall Art Centre Theatre,
VANCOUVER]
Morris Panych: Moje teta, tvoje teta
Režie: Václav Postránecký
Jde o tanec smrti či tanec života ?
Pokus o analýzu české verze (“Moje teta, tvoje teta”) hry “Vigil” od Morrise Panyche. Do češtiny hru přeložil Alexander Jerie, režijně a výtvarně připravil Václav Postránecký. Vancouverskou produkci pod vedením Dr. Josefa Skály připravilo Divadlo Za rohem. Hrálo se ve Firehall Arts Centre 21. – 23. února 2006.
Hluboké ticho a tma v sále Firehall Arts Centre v “downtown East“. Před vnitřním zrakem diváků se ještě zrcadlí vidina částečně nasvíceného otevřeného jeviště, jak jej viděli, když usedali. Uprostřed scény postel s květovanou pokrývkou, vlevo dvě židle přehozené nevkusnými přehozy, obrysy dvou stolků, patrné pod stejně kýčovitými ubrusy. Zastaralé tapety se stopami odstraněných obrázků. Starý gramofon. Diváci tuší (někteří z programových poznámek producenta, někteří z tisku a doslechu), že dnes večer budou svědky mimořádné události. Hra známého vancouverského dramatika/režiséra/herce Morrise Panyche se totiž právě vrací do své „kolébky“; po světové premiéře v místním Arts Club Theatre před 11 lety a po okružní cestě Londýnem, Paříží, Prahou a Torontem (kde se zastavila minulý týden na 4 představení, před nadšenými krajany v produkci Pavla Krále z Nového Divadla) doráží konečně zpět do svého rodiště. Převlečena do šatu odlišné kultury a dozrálá do překvapivé moudrosti, hovoří teď ke svému tvůrci jemu nesrozumitelným jazykem.
Světla jdou nahoru a pod pokrývkou na posteli nejasně tušíme přítomnost drobného skrčeného těla. Poklidná vidina je surově rušena silným zvukem; podivné příbojové vlny hlasitého dechu, či sténání, drásají divákovy uši. Ozve se domovní zvonek, drobná ruka se vysune zpod pokrývky a zmáčkne dálkový otvírač dveří. Následuje zvuk těžkých kroků po schodech a muž středního věku, sípající námahou, vleče do ztemnělé místnosti těžký kufr. Jedná se tedy o odvěkou divadelní zápletku: neočekávaný návštěvník vstoupil, aby začal rozvíjet klubíčko děje. Jak neobvyklou se ovšem ukáže tato návštěva! Stručně: Kemp, muž s kufrem, přijíždí za svou umírající tetou Grace (alespoň v jeho představě), která ho po pětačtyřiceti letech odcizení požádala dopisem, aby jí prokázal poslední službu. Účelem jeho návštěvy je jí pohřbít. Zbytek příběhu je naplněn Kempovým monologem, rozkouskovaným hrou světla, tmy a zvuků, který se neustále vrací k tématu narůstající netrpělivosti a snahy, aby byl účel návštěvy co nejdříve splněn. Tetička bez jediného slova naslouchá tirádám Kempových nápadů, které přeskakují od otázek, dle jeho názoru zcela pragmatických (které ovšem šokují tu část diváků, kteří sem přišli za nevinnou zábavou), jako je nadcházející kremace a příprava pohřebního obřadu, či předstíraný zájem o stav tetiččina zdraví, které se zdá spíše zlepšovat a tím činí zbytečnými přípravy pohřbu. Kempovy virtuosně načasované a zdánlivě rutinní, ale zřetelně surově jedovaté poznámky nutí divákovu bránici do smíchu, ať si to přeje či nikoliv (většina snad ne). Obnažuje se před námi zcela nečekaná potenciální možnost, že i tak niterní a základní životní pravda, jako je konečnost jepičí lidské existence, může v člověku vyvolat záchvaty otrlého chechtání. Ku konci hry (a zde bych chtěla podotknout, že ten přispívá pouze další vrstvou absurdity, která snad ani nebyla nezbytná, protože překvapivý proces sblížení dvou samotářských protagonistů je již plně rozvinut) Kemp pozná, že jeho skutečná teta byla žena v domě přes ulici, na kterou se po celý rok díval oknem a na jejíž nehybnost pronášel nepříliš slušné komentáře. Seděla nehybně, protože byla mrtvá. Kempova předstíraně „laskavá“ pomoc příbuznému byl pouze další z jeho tragických omylů. Další v dlouhé řadě jeho selhání a proher. Navíc o tom jeho domnělá teta celou dobu věděla. Možná ale, že právě v tomto případě se o omyl nejedná… Co my, malí človíčkové vlastně víme o podivuhodných silách řídících naše osudy?
Napsat, že výkon předního člena činohry Národního divadla Václava Postráneckého v roli Kempa je brilantní je v tomto případě slabý výraz naprosto nevystihující jeho úžasný výkon. Ve vlastní režii předvedl virtuosní herectví, které i při výrazově zdánlivé podehranosti obsáhlo všechny odstíny a nuance Kempova charakteru: drmolící, zpola zatrpklý a zpola romantický, potlačující svou homosexualitu, praktický a zároveň blouznivý, z části plytký “showman“ (deklamující parafráze na Hamleta), rozený zbabělec, podivně nevinný ve své brutalitě, v hloubi duše toužící po nikdy nepoznané lásce a pokrytý mokvajícími jizvami po zraněních zasazených mu v dětství dysfunkční rodinou, což postupně vyplouvá na povrch v průběhu jeho reminiscencí („maminka na mě nikdy neměla čas protože měla stále plné ruce – pauza – v jedné držela cigaretu a v druhé whisky“). Někdy kráčí po jevišti s nadutostí kohouta, jindy se nervózně šourá, náhle v něm vzkypí potlačovaná zuřivost aby v zápětí upadl do naprosté ztrnulosti strachu ze sebe sama; to většinou po nezdařených pokusech zkrátit tetiččin život (jeho pokus o euthanasii mlýnkem na maso je až hystericky komický i přes vnitřní tragiku tohoto absurdního gesta). Na konci hry, kdy konečně otevře svůj první a jediný vánoční dárek a objeví v něm mořskou lasturu, přiloží ji k uchu a zaposlouchá se do zvuku sebe samého, a s prvním šťastným úsměvem v celé hře, naznačí prsty jedné ruky pohyb, kterým se lze dotknout něčeho, co již v naší dimenzi přestalo existovat. Postráneckého dokonalá hlasová kontrola nabízí dostatek materiálu na samostatnou studii. Jeho hlas dokáže zahřmít i sestoupit do hloubi tajnůstkářského šepotu, dokáže ztvrdnout zamýšlenou rozhodností i zhedvábnět, když vzpomíná na vzácné okamžiky strávené v přítomnosti jeho duševně nemocného tatínka.
Jeho jevištní partner, již skoro-legendární pražská herečka Nina Jiránková, dokáže vyjádřit pouhým výrazem očí všechno to co Postránecký hlasem. Stráví většinu hry v posteli, oblečena pouze v dlouhé noční košili a s hlavou přikrytou černým čepcem. Jen několikrát se její nohy, navlečené v bílých vlněných punčochách, odváží k několika pomalým krůčkům po jevišti za pomoci hole, kterou schovává pod polštářem. Její oči, mimické svaly a omezený pohyb rukou dokáží vyjádřit neuvěřitelnou šíři emocí. Umí být překvapená, šokovaná, netečná i pozorná, a ku konci navýsost spokojená a šťastná (obzvláště když s dívčím soustředěním plete svetr pro svého návštěvníka; nejen malý – jak Kemp v závěru hry pozná, ale i růžový, což ukazuje na její porozumění). V těch několika okamžicích, kdy promluví, zazní její hlas jako trylek hoboje uprostřed divoké symfonie Kempova hlasu. Pouze desetiletí strávená na jevištích předních pražských divadel a hluboká sensitivita nejen herecká, ale především lidská, umožnila Jiránkové vytvořit z němé a výrazově spoutané postavy osobnost, na kterou diváci nikdy nezapomenou.
Dovolte mi krátkou (a zcela neodbornou) poznámku ke komposici zvuku a osvětlení. S přesností švýcarských hodinek vytvářely zvukové efekty (od řevu šelem , přes zvuk pily a chrápaní až po trylkování ptáčků indikující běh času) odraz příběhu v jakoby konkávním zrcadle. Jindy zvuk děj negoval a tím podtrhoval jeho absurditu. Osvětlení, které tříštilo hru do střípků bylo použito s matematickou přesností. Navozovalo bleskové změny emocí, umožňovalo aby „punch-lines“ zůstaly nehybně zavěšeny v prostoru, naznačovalo i změny ve vztahu charakterů a dotvářelo tak tvůrčí dimenzi příběhu. Technický aspekt této inscenace je navíc naprosto klíčový a podstatně náročnější než se na první pohled zdá. Scéna, osvětlení, zvuk a množství rekvisit, které bylo nutné připravit během jediného dne zkoušek, fungovaly bez jediné chybičky na vysoké profesionální úrovni. Postránecký byl nadšen a po posledním představení ocenil práci produkčního týmu tím, že řekl, že ani po čtyřiceti reprízách v pražském profesionálním divadle se nesetkal s tak dokonalým technickým zajištěním jakého se mu dostalo zde. (Napsal: „To, co jste pak předváděli při představeních byl hotový koncert na divadelnické duše. Příklady vaší poctivosti, pohotovosti, citlivosti, manuální zručnosti, předvídavosti, přesnosti, soucítění a schopnosti improvizovat, budu ještě dlouho štvát šiky ignorantů v českém zákulisí“). Toto ocenění patří producentovi Josefu Skálovi (který byl spoluzakladatelem Divadla za rohem již skoro před 30 lety a vytvořil v něm dlouhou řadu inscenací) a jeho dokonalému technickému štábu, Jiřímu Adlerovi, Peteru Bugárovi, Terezce a Karlovi Růžičkovým a Martinu Sabovi.
Měla bych se alespoň krátce zmínit i o další dimenzi této inscenace. Hra Morrise Panyche, i přes svůj živý a průrazný dialog, je ve své podstatě syrový kus dramatického rukopisu, který se rozvíjí pouze dotekem „epater le bourgeois“ černého voyerismu. Dva osamělí lidé, jeden z nich samotářský smolař a druhý na smrtelné posteli, se omylem setkají, poznají a vzájemně oblíbí. Jeden z nich se nedožije konce hry, ale umírá usmířen, druhému byla udělena lekce, která z něj učinila lepšího a šťastnějšího člověka. A to je všechno! Příběh, který ve své jednoduchosti zdánlivě nenabízí přehršel nových myšlenek. Tam, kde se hra někdy dotkne „širokých filosofických otázek“ (jak uvádí Canadian Theatre Encyclopedia), které živoří v pozadí našich uspěchaných životů, na příklad otázky dobra a zla, reality a iluze, poraženectví a naděje, odporu a lásky, smrti i jejího opaku – ať už se jedná o život fyzický či metafyzický – se jazyk hry zastavuje uprostřed cesty k pochopení. Možná je to dramatikovým záměrem. Jeho scénář slouží pouze jako libreto pro tvůrčí práci režijní, hereckou a scénáristickou. V tom se podobá snaze o vizuální a zvukové efekty, tak časté v dnešní multi-mediální době. A právě v tomto kontextu chci vyzdvihnout, že Postráneckého inscenace podtrhuje text citlivě, s obdivuhodnou a dnes neobvyklou čistě divadelní virtuozitou. A právě tento režijní přístup vynáší tuto inscenaci vysoko nad dnes módní a záměrně šokující úroveň černého humoru.
Snad ještě jedna doplňující zajímavost, která se odehrála mimo prkna jeviště. Večer po premiéře strávili Panych (který o inscenaci napsal, že byla „excellent“) a Postránecký asi dvě hodiny dvojjazyčnou diskusí. Podle informace od Josefa Skály, který jim překládal, objevili shodu v překvapivé šíři interpretací a názorů. Začali proto plánovat další spolupráci…
Ráda bych uzavřela svou úvahu tím, že se nejedná o inscenaci, která splní očekávání každého diváka. Rozhodně mu zde není předkládána nenáročná komedie, ať už černá či nikoliv. Hra vyvolává silné a mnohdy rozporuplné emoce, nutí k přemýšlení a přehodnocování. K objevování nových, mnohdy zcela překvapivých, souvislostí. Divákovou odměnou je obohacení jeho života o možná nečekanou dimenzi. Jak důležité je takovéto inscenace našim divákům předkládat! Snad právě v nich je esence divadelního umění. Velké poděkování těch skoro pěti set diváků, kteří představení shlédli (byla to jedna z největších návštěvností v historii divadla i přes to, že se hrálo uprostřed týdne a během zimních Olympijských her), patří producentovi a produkčnímu týmu Divadla Za rohem, kteří nám tento hluboký zážitek umožnili! Nenechte nás dlouho čekat na další!
Marketa Goetz-Stankiewicz
(z angličtiny přeložil Josef Skála)
Panych Has Panache:
I attended the final performance of the Vigil last night at the Firehall Arts Centre. Although born in Prague and understanding the language, I had no idea there was a Czech theatre company in Vancouver (Theatre Around the Corner, the company which brought the production to Vancouver), so thank you for your article in the February 16, 2006 issue of the Province newspaper. I hope to enjoy more Czech productions from TAC in the future. Below is my layman’s review:
I was not familiar with local man-about-the-theatre Morris Panych’s two-act play, Vigil (the story of a middle-aged man’s visit to the home of a seemingly ailing old woman) and am grateful for that. I was thereby able to enjoy the unexpected twist in the second act all the more. Nina Jiránková played the old woman and Václav Postránecký was her visitor.
The set, although sparse, was perfectly suited to the play. I was especially impressed with the subtle changes in lighting to depict the different seasons occurring outside Jiránková’s window. More impressive was the fact that this two hour play is almost entirely a monologue on the part of the middle-aged visitor, and Postránecký handled it with the finesse of the world-class stage actor that he is.
That’s not to say that Jiránková had it easy. Her sometimes steely and oft confused gaze and minor movements on stage were delivered with absolute perfection. I was not uncomfortable with her silence. In fact, the stage was beautifully punctuated when she did speak. Postránecký’s character enters as a misanthropic man with a rare sense of duty when he decides to visit the mainly bed-ridden Jiránková. His moods – rage, pain, melancholy, self-doubt, and ultimately, love (among others) – undulate throughout; a difficult task, appearing effortless by Panych’s superb playwrighting and Postránecký’s seamless acting.
With my Czech compatriots beside me, I laughed, I cried, and I even dropped my head into my hands and gasped when the “twist” was revealed. It was a deliciously rare treat to see this first-rate play performed in my mother language by living legends of the Czech theatre world.
Marcela Montgomery
(tato recenze byla také otištěna na web stránkách vancouverplays.com)
Dopis od Václava Postráneckého:
Po návratu do České Republiky napsal Václav Postránecký kolektivu Divadla Za rohem dopis, ve kterém shrnuje své zážitky a pocity z produkce „Moje teta, tvoje teta“ ve Vancouveru, BC. Přejeme příjemné čtení:
V Říčanech 27.2. 2006
Moji milí Vancouveřané,
dá-li se té hmotě, v dutině mé lebky, říkat mozek, rotuje právě proti navyklému způsobu otáčení. Využívám toho, že je tím pádem v činnosti, každopádně v pohybu a hodlám se s Vámi podělit o to, čím překypuje.
Mezi naším prvním setkáním ve Vancouverském divadle u Hasičů a dnešním večerem 27.2.2006 doma, v Říčanech u Prahy, jsem nebyl obestřen silnějším dojmem, (nepočítám-li čtyřhodinové čekání v Montrealu) než jakou byla neobyčejná snesitelnost bytí ve Vaší péči. Vaše osobnostní hodnoty by i v nečinnosti museli nadchnout každého kdo ví kam zařadit schopnost a ochotu naslouchat. To co jste pak předváděli při představeních byl hotový koncert na divadelnické duše. Příklady vaší poctivosti, pohotovosti, citlivosti, manuální zručnosti, předvídavosti, přesnosti, soucítění a schopnosti improvizovat, budu ještě dlouho štvát šiky ignorantů v českém zákulisí.
Má víra v plodnost a až zázračné schopnosti divadelnické pospolitosti (viz. Svatopluk a jeho pruty) dostala u Vás ve Vancouveru nový mohutný podnět. Díky, díky, díky! Budete-li vy, někdy potřebovat mou trošku do mlýna, už teď s ní můžete počítat.
Díky Terezko Růžičková, za Tvou spolehlivost a pohotovost při osobní asistenci s rekvizitami. Díky Karle Růžičko, za šikovné ruce, bystré oko a dotažení scénografie. Díky Martine Sabo, za nakažlivý klid a přesnost se zvuky. Kdo umí, umí. Díky Petere Bugáre, za bravůru se světly. Tvůj oříšek byl nejtvrdší. Díky Juro Adlere, byl jsi pro náš let jedinečným Capem Canaveralem.
Samozřejmě, že má vděčnost patří i všem, se kterými jsem nepřišel do až tak úzkého styku jako s vyjmenovanými. Díky! Díky! Je těžké si představit, že by se mezi Vámi krajany našel někdo, kdo by nám úspěch nepřál, ale našel-li se, musí mu být hořko.
Spolu s Ninou Jiránkovou, mi dovolte především poděkovat Atlantovi celé akce. Josefe, musíš být Skála. Díky!
Václav Postránecký