30.listopadu, 1.-2. prosince 2006 [Shadbolt Centre for the Arts – Studio, BURNABY]
Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále
Režie: Dr. Josef Skála
„Obsluhoval jsem anglického krále“ ve vancouverském Divadle Za rohem aneb Hrabalův dramatický debut v Britské Kolumbii
Diváci, kteří shlédli premiéru dramatizace Hrabalovy novely „Obsluhoval jsem anglického krále“, uvedenou vancouverským Divadlem Za rohem v jeho jubilejní třicáté sezóně, byli přivítáni ve vestibulu Shadbold Centre for Arts výstavou sedmi obrazů význačného slovensko-kanadského výtvarníka Franka Jalsovského. Skutečnost, že z bezpečnostních důvodů se výstavu nepodařilo ponechat i na reprizy, překvapivě zapadá do Hrabalova „dvoj-pohledu“ na lidský život. Název výstavy Jalsovského úchvatných abstrakcí byl „Konkretizovaná vidina na nočním nebi“, tedy citát, kterým Hrabal vyjádřil svůj koncept nejvyšší pravdy. Ovšem právě tato nejvyšší pravda se jako vidina pomíjivá jen těžko hledá v textu dramatizace Hrabalovy novely. Ten předkládá divákovi na první pohled pouze kaleidoskop vinět života v Československu dvacátého století. Nicméně, ona pravda ve hře samozřejmě je, ale je hluboce skrytá v autorově pohledu na propletenec lidských slabostí i hrdinství. Nyní ale vstupme do hlediště. Částečně nasvícená, skoro-surrealistická scéna, zdá se už napovídat obsah příběhu, který se na ní bude odehrávat. Dominantou je masivní oprýskané lešení, vyvolávající asociaci na Prahu padesátých a šedesátých let a navozující atmosféru jakési přestavby a něčeho nedostavěného. Na levé straně je v trubkové konstrukci zakotven realistický výsek restauračního interiéru a uprostřed je náznak secesního budoáru s vínově rudou pohovkou a decentní taftovou záclonou. Ta pak poskytuje možnost stínohry i zadní projekce. Vpravo vidíme část chodby u záchodků a scéna je zakončena náznakem exteriéru s plynovou lucernou a lavičkou. Ze zadní projekce uprostřed jeviště na nás shlíží Hrabalův portrét. Jeho krásná zamyšlená tvář, jako by již zastíněná tragedií, je přetnutá stíny. Připomínají mříže vězení a jsou do obrazu vrhány příčkami lešení, na jehož nejvyšší části, dosažitelné pouze po žebříku, vidíme náznak chudičkého příbytku se starým psacím strojem a otevřeným oknem…
Jeviště se setmí a do ostrého světla reflektoru oslňujícího diváky vstupuje na jeviště stín postavy. Do tónů klavírního motivu z Janáčka začíná stín mluvit (většina diváků poznává nezaměnitelný hlas Josefa Skály) k promítací ploše, na které se objevila fotografie majestátního kocourka. Vypravěč zvolna stoupá po žebříku a usedá k psacímu stroji, kde setrvá až do konce představení. Zde bude vzpomínat, filosofovat, a posunovat kupředu děj „biografu svého života“. Brzy si začínáme uvědomovat, že ze vzpomínek vypravěče, Jana Dítěte v konečné fázi jeho života, se vydělila personifikace jeho mladistvého „alter-ego“, která začíná znovu prožívat, teď už jen na jevišti „biografu“ pod ním, jeho reminiscence. Delšími či kratšími přískoky, ale vždy s dokonalým prokreslením každého detailu, se „neuvěřitelné opět stává skutkem“ a před námi se začíná odvíjet příběh Janova života. Od peskovaného pikolíka v restauraci Praha, který lukrativně prodává horké párky na nádraží a navštěvuje tajně nevěstinec U Rajských, kam vnáší nečekaný závan romantiky když obkládá bříška prodejných slečen okvětními lístky, přes nevědomou kolaboraci s Němci až k poválečnému milionáři, končícímu jako cestář v pohraničí. Do Janovy téměř-trubadúrské cesty životem a jeho postupného nabývání odvahy a sebevědomí vstupuje na kratší či delší úseky řada „pábitelských“ postaviček v pestrobarevných záblescích krátkých scének. Celým příběhem prochází postava „hajzl-báby“, která komentuje situace výstižnými a občas i vulgárními aforismy, postava levicového básníka, končícího nakonec v komunistickém pracovním táboře, a postava pompézního obchodního cestujícího, později důstojnického playboye, pak milicionáře a nakonec opilce v komunistickém lágru. Objevují se a mizí tradiční figurky hoteliérů a vrchních, zřejmě školených v luxusních vídeňských hotelech a zavánějících elegancí starého Rakouska–Uherska, kteří dohlíží na čistotu vestiček a hygienu nohou svých podřízených. Zamilovaná lehká děva se stává sudetskou učitelkou, jejíž snoubenec Jan se musí podrobit testům árijské kvality svého semene. Jednotlivé charaktery mění své pláště, své principy, svá přesvědčení …
Vypravěčovy poznámky nás nutí k hlubšímu zamyšlení nad „náhodným“ během času a událostí. Posádka a pasažéři „lodi bláznů“ přicházejí a odcházejí, něco předstírají i se o něco opravdu snaží; i kdyby to byly pouze dokonale padnoucí fraky číšníků a vládních hodnostářů, nazkoušené na nafukovacích gumových pannách. Protagonistovo závěrečné prohlédnutí a vyrovnání se s životem vede k zřejmě dobrovolnému pádu z otevřeného okna. Konečné splynutí obou částí jeho osobnosti nabízí však i jiskřičku naděje do budoucna v představě nehybné a nesmrtelné hvězdy, kolem které „se všechno točí a bude točit, i když já už tady nebudu…“ Příběh života Jana Dítěte, podobně jako životy Melvillova Ishmaela či Voltairova Candide, nám přes svou zdánlivou tuctovost připomíná klasické postavy literárních obrů jako Faust nebo Peer Gynt. Ze zdánlivé všednodennosti a jednoduchosti jednotlivých scének postupně vystupují na povrch (a právě v tom je Hrabal geniální) všechny významné události, které otřásly střední Evropou dvacátého století.
Důležitou součástí originality této inscenace je souhra hudebního a vizuálního doprovodu. Právě ta dodává historickou dimenzi životům nevýznamných postaviček, smýkaných osudem ze strany na stranu v jejich více či méně úspěšné snaze o přežití. Navíc vnáší do hry záblesky skoro-pohádkové atmosféry, která zaznívá hned v úvodním stařičkém šlágru „Byl jednou jeden král“. Historické zakotvení příběhu je umocněno výběrem hudebního doprovodu – od křaplavých melodií originálních nahrávek šlágrů ze začátku století (mezi kterými je i autentický hlas Karla Hašlera), přes extatický Wagnerův pochod Valkýr, podbarvující autentický záznam Hitlerova projevu, až po naivně budovatelské častušky. Centrálním hudebním motivem, vracejícím se v kritických okamžicích Janova života, je podmanivé kouzlo klavíru Leoše Janáčka z jeho sbírky „Po zarostlém chodníčku“ v citlivém podání kanadsko-české pianistky Evy Solarové-Kindermanové. Zvukové efekty tak vytváří silnou, i když nevtíravou paralelu celého příběhu. Navozují v divákovi odpovídající náladu, kolébají i trestají, vzbuzují naději i strach. Zadní projekce nabízí doprovod vizuální – od tragických očí autora před začátkem představení, přes moudrost pohledu kocourka (skutečnost, že je to portrét režisérova milovaného třináctiletého Mourka by Hrabala jistě velmi potěšila) přes reprodukce Muchy a Tichého, autentické kýče komunistické propagandy, přes vševědoucí oči z obrazu Pražského mága (jehož originál visí na stěně Skálova pokoje a mám podezření, že byl jeho pokusem o spirituální autoportrét) sledující závěrečný vypravěčův pád z okna, až po portrét Bohumila Hrabala s půllitrem jeho oblíbené plzně při děkovačce. Použití stínohry v několika erotických scénách (další brilantní součást inscenace) vyvolalo v divákovi pocit voyeura a podtrhlo jejich naivitu i humor.
Hrabalovy postavy vyžadují citlivé civilní výrazové prostředky a krátkost scének musí být vykompenzována dokonalým pochopením událostí, které scénku předcházely i následovaly. Rytmus dialogů se rovněž stává rozhodujícím, zvláště v místech hudebního podbarvení. Pro amatérský soubor jsou to náročné úkoly, vyžadující velkou přípravu a disciplinu. Všech šestnáct herců, ať už to byli zkušení dlouholetí členové souboru a nebo vstoupili na jeviště poprvé, odvedlo své role s elánem a se zjevně hlubokým porozuměním. Josef Skála, jako hlavní charakter starého Jana Dítěte/vypravěče, dává hře originální dramaturgický koncept svou vizuálně okrajovou, ale hlasově dominující přítomností. Je to jeho nenapodobitelný hlasový projev, který nás vede prolínajícími se časovými rovinami z minulosti do přítomnosti. Široká intonační stupnice dlouholetého rozhlasového herce, od zasněného přemítání až po kousavou ironii, od chladného odstupu až k tiché bolesti či váhavé nejistotě pochopení, je dokonalým průvodcem Hrabalovým světem. I tou jeho částí, která zůstala nevyslovena… Bronco Hyrman v ústřední roli Jana Dítěte (přímo personifikace Candide), úspěšně ztvárnil několik desetiletí života zpočátku nemotorného a udiveného pikolíka, jehož touha po úspěchu, a později i úspěch sám, stále pokulhávají za rychle se měnícím okolním světem. Zdeněk Matoušek, který již dlouhá léta září na jevišti DZR, předvedl opět své umění charakterizační zkratky v navazující řadě dokonale prokreslených postaviček. Zkušená charakterní herečka Gita Schoberová v roli báby okořenila celý příběh svými ironizujícími poznámkami a její opakovaný povzdech „zatracený život ve smradu“ se zřetelně nevztahoval pouze k její vlastní situaci. Lehká děva, servírka a později sudetská učitelka byla ztělesněna Helenou Charvátovou se zdánlivě nedbalou elegancí a Peter Bugár přiřadil ke své už třicetileté řádce desítek rolí další úspěch v několika proměnách básníka. Dan Zelman opět odvedl solidní a disciplinovaný výkon v důležité postavě Skřivánka a Zdeňka, stejně jako po létech se na prkna DZR vracející Luboš Petřík. Radka Zelmanová se úspěšně převtělila z madam u Rajských do německé náčelnice arijského reprodukčního sanatoria a Vladimír Cícha si se zřejmou chutí zahrál restauračního hosta a německého lékaře. Kytarou a zpěvem opět obohatil hru Jiří Šemora. Zvláštního uznání si zaslouží Hanka Klinkerová, z jejíhož přesvědčivého civilního výkonu by nikdo netušil, že byla na scéně poprvé, stejně jako Jan Procházka a Dorka a Jiří Vaňourkovi. Nelehké přechody do různých časových období byly hercům význačně usnadněny stylizovaným, i když historicky věrným, kostýmováním Jany Reinbergerové, která se této obrovské práce na čtyřech desítkách převleků zhostila hned napoprvé na vysoké profesionální úrovni. Krásné a rovněž historicky věrné účesy připravila Petra Richards. Z mého předcházejícího popisu vyplývá, že tato inscenace byla technicky mimořádně náročná a zde je nutno vyzdvihnout naprostou preciznost práce techniků Martina Sabo a Slávy Čecha pod vedením zkušeného inspicienta a zároveň producenta představení Jiřího Adlera.
Inscenace mi připomněla jednu historickou zajímavost. V roce 1974 vyšla samizdatová knížka, rozmnožovaná na cibulovém průklepovém papíře, nazvaná „O čem bych psal, kdybych měl kam (tak píšu Vám pane Hrabal!)“. Knížka obsahuje výtečné eseje mnoha známých českých spisovatelů, ale chtěla bych zde připomenout pouze jednu větu Karla Pecky: „Anglický král je román, kterým jsi neodvolatelně dosedl na trůn současné české prózy“. Vytvořit z této Hrabalovy zdánlivě užvaněné, ale ve skutečnosti virtuosní prózy svižné, zábavné a zároveň do hloubi duše promlouvající a místy i velice poetické divadelní představení, je nesmírně těžký úkol. Dramatizace uvedená DZR a připravená Josefem Skálou, Karlem Růžičkou a Jiřím Adlerem z Hrabalových originálů a s přihlédnutím k starší dramatizaci Krobota a Oslzlého dosáhla úrovně, která by si rozhodně zasloužila širší, možná i mezinárodní, pozornosti divadelních kruhů. Ocenění největší jistě zaslouženě náleží Dr. Skálovi (spoluzakladateli DZR, ve kterém již připravil desítky úspěšných inscenací), který zároveň představení nastudoval, navrhl scénu a osvětlení a ztělesnil roli vypravěče. Byl tedy jeho tělem i duší. Samozřejmě, že bez nadšené a obětavé práce celého souboru a technického štábu by se inscenace tohoto rozsahu a na takto vysoké úrovni uskutečnit nemohla.
Při děkování se všichni účinkující vždy napřed uklonili portrétu autora (další rukopis režiséra); myslím si, že kdyby mohl Bohumil Hrabal sedět s námi ten večer v naprosto vyprodaném hledišti divadla na březích Tichého oceánu, asi by Divadlu Za rohem také z celého srdce zatleskal.
Markéta Goetz-Stankiewicz, Vancouver, BC
(Přetištěno z Nového Domova, č. 2 (2668), Vol. 58, Jan. 30, 2007)
O Hrabalovi a o divadle
Josefe, děkuji, žes souhlasil s tímhle rozhovorem. Diváci, kteří viděli koncem listopadu a začátkem prosince inscenaci Divadla Za rohem “Obsluhoval jsem anglického krále” (a možná i jiní příznivci divadla, kteří přijít nemohli), by asi měli mít možnost se dozvědět co se za tímto, podle mne mimořádným, představením všechno skrývalo.
JS Můj souhlas je ale podmíněný. Jak víš, většina rozhovorů se dotkne pouze povrchu thematu; za každou větou, která je otištěná bývá deset vět, na které nezbylo místo. Výsledek tedy může dopadnout (Hrabalovými slovy) ne jako “konkretizovaná vidina na nočním nebi, ale pouze jako vlašťovka, která se křidýlkem dotkla hladiny prchajících vod”. Víš, divadlo – a tedy i povídání o něm – je pro mě hodně důležitá věc. Věnoval jsem mu velkou část svého života, amatérsky i profesionálně. Chápu ho jako lakmusový papírek života, stejně jako jiné umění, jako lásku, dobro, důvěru opravdového přítele, první krůčky vnoučka nebo pohled důvěřivých očí kočičky či pejska. A tak prosím o autorizaci výběru finálního textu.
Souhlasím. První otázka – proč jsi se po sedmi letech vrátil do režisérské židle DZR, které jsi před třiceti lety spoluzakládal a nastudoval v něm v dalších letech více než dvě desítky inscenací?
JS Rozhodnutí to nebylo lehké a byly pak i okamžiky zoufalství, kdy jsem litoval (ve stejné době jako tuhle inscenaci jsem totiž dělal celkovou renovaci svého domu). Důvodů proč jsem se do Hrabala pustil bylo několik. V minulých letech jsem byl jedním z ředitelů First Vancouver Thatrespace Society a každoročně produkoval Vancouver Fringe Festival, jeden z největších v Severní Americe. Připravoval jsem také pro Vancouver každoroční International Theatre Festival, který se bohužel nepodařilo uskutečnit a tak jsem vloni rezignoval a začal mít víc času. V DZR jsem několik let nerežíroval, ale psal jsem recenze, články, dělal ve večeru poezie a hudby, byl ve výboru a produkoval vancouverské vystoupení Václava Postráneckého a Niny Jiránkové. V létě 2005 jsem byl požádán Karlem a Terezkou Růžičkovými, kteří předtím postavili v DZR výtečnou inscenaci Zelenkova “Šílenství”, abych s nimi dělal Hrabala. Nechal jsem se přemluvit, vždyť mi na tomhle našem divadle nesmírně záleží, i když jsem se před pár lety zařekl, že už velkou inscenaci nikdy dělat nebudu. Vymínil jsem si ale novou koncepci dramatizace, která by využila Hrabalova geniálního umění vypravěčského, a zásadní změny v textu. Na tom jsme pak pár měsíců pracovali. I když se představení v roce 2005 nepodařilo uskutečnit pro nedostatek lidí, dělal jsem na nové dramatizaci dál. Začala mě čím dál tím víc fascinovat. Dokonce jsem uvažoval o překladu do angličtiny a o pokusu inscenovat to na nějakém profi divadle. O rok později se situace v DZR poněkud změnila, objevili se noví lidé a začalo to vypadat, že by se to v té letošní jubilejní třicáté sezóně postavit možná dalo. Navíc obrovský zájem našich diváků o skvělé únorové představení Postráneckého indikoval, že si aspoň občas přejí inscenaci, která nelehtá pouze bránici, ale dotýká se i srdce a mozku. A tak jsme se s Jurou Adlerem do toho pustili a nějak dali dohromady – tedy pouze o prsa – i ten nezbytně velký soubor herců a produkční štáb. Dokonce i bez Růžičkových, kteří se museli vrátit domů. Dřina to byla nesmírná, ale uvědomoval jsem si čím dál tím víc, že tahle věc mluví přímo z duše mé generace. Stávalo se to pro mne jakousi “zpovědí” a vyrovnáváním se se životem a osudem. Biografické prvky vybrané z jiných Hrabalových knih a deníků, které byly použity v připsané postavě vypravěče, vlastně dokonale vyjadřovaly mé myšlenky, pocity, reminiscence, zklamání a porozumění; a to samozřejmě lépe, než bych to dokázal sám. V tom je pan Hrabal geniální a proto ho mám tak rád. No a nakonec – vstoupil jsem právě do věku důchodového a chtěl jsem si možná dokázat, že na to ještě “mám”. A přál jsem si taky, aby má lepší polovina Eva (klavíristka, která nám nahrála překrásně Janáčka), která sice viděla skoro všechny naše minulé inscenace na videu, mohla být jednou skutečně “u toho”.
Jak proběhlo Tvé jednání s dědici autorských práv?
JS Ti žijí ve Švýcarsku a přes jejich agentku jsem po zaslání textu dostal povolení na naše tři představení v Kanadě. Zadarmo, asi se jim dramatizace líbila.
Hrabalův, tehdy samizdatový, text se mi dostal do ruky na pouhopouhé tři dny, když jsem ho po nocích vyťukávala přes sedm kopíráků na kufříkovém stroji podloženém dekou, abych nebudila pracující sousedy v paneláku. Z jakého textu jsi vycházel Ty a měl jsi někdy možnost se s panem Hrabalem osobně setkat?
JS Z knížek v mé knihovně, a to nejen z novely “Obsluhoval jsem anglického krále”. Některé vyšly u Škvoreckých v Torontě, některé byly vydány až po listopadu v Česku. Měli jsme také text původní dramatizace Krobota a Oslzlého, ve které hrál Karel Růžička v Ostravském komorním divadle. Pana Hrabala jsem potkal jen jednou – po pražské premiéře Kleinova filmu “Andělské oči” (podle Hrabalových “Bambini di Praga”), ve kterém hrál hlavní roli můj přítel Pavel Kříž (který žil několik let ve Vancouveru a zazářil v několika inscenacích DZR). Pan Hrabal tenkrát už měl bohužel upito devět piv a tak se náš rozhovor poněkud potácel.
Proč máš na scéně lešení a okno jsem odhadla hned na začátku představení, ale nedokázala jsem dešifrovat úlohu ostrého reflektoru zaměřeného do diváků. Měl symbolizovat lampu, kterou StB oslepovala vyslýchané, a tedy neustálou hrozbu visící za totality nad panem Hrabalem?
JS Nejen to a nejen nad ním. Scénografie a osvětlení musí umocňovat koncept inscenace. Historie Československa 20. století je historie naplněná neustálými přestavbami společnosti, ideologie, životních hodnot. Něco se pořád bouralo a stavělo. A nikdy nic nebylo dostavěné. Jaký lepší symbol, než lešení?. A světlo do očí nejen oslepuje, ale ztráta vizuálního vjemu umocňuje vjem sluchový. Použil jsem tedy tohoto neobvyklého elementu párkrát i k tomu, aby se divák mohl koncentrovat pouze na to, co slyší – tedy na hudbu a můj hlas. Vypravěč, tedy starý Jan Dítě a částečně i autor, v těch okamžicích říkal něco, co jsem si přál, aby divákům utkvělo v paměti. Jak vypadá scéna či můj obličej bylo v té chvíli nedůležité.
Důležitou součástí Tvé inscenace je hudba. Mohl bys nám poodkrýt své režijní záměry?
JS Koncepčně je inscenace „biografem“ protagonistova života. Instrument “melodramatu“, tedy podpora textu dobře zvolenou thematickou hudbou, dodává právě tuto dimenzi. Navíc se nám s Evou podařilo vyhledat z Janáčka, ryze českého komponisty, jehož je navíc ona sama špičkovým interpretem, dokonalý centrální motiv. Ten se vracel v kritickým místech příběhu a doufám, že umocňoval jejich dopad. Vždyť i název „Po zarostlém chodníčku“ rezonoval v Hrabalově textu. Načasování a sestřih audia nebyly jednoduché, jsou za tím desítky a desítky hodin u počítače, ale naštěstí jsem dlouhá léta pracoval pro CBC v rádiovém dramatu a měl tedy představu co se dá technicky všechno zvládnout.
Tvůj nápad reprezentovat množství Hrabalových postaviček a pábitelů patnácti herci, kteří pouze mění kostýmy, považuji za velice originální. Čím jsi se řídil při výběru charakterů?
JS Mohl bych odpovědět, že nouze naučila Dalibora housti a my nejsme pražské Národní, abychom si mohli dovolit asi padesát herců. Ale redukce množství postaviček do hrstky lidských „typů“ (podle kterých bylo děláno i obsazení) byla záměrnou součástí konceptu této dramatizace. Ilustrací onoho velice českého „kam vítr tam plášť“. Herci nehráli v různých obdobích různé postavy, ale reprezentovali určité lidské charaktery, typy lidí, kteří procházeli historií více-méně úspěšně právě díky své chameleonské schopnosti měnit své chování, loajalitu, zaměstnání i jméno podle právě převládající ideologie.
Obdivovala jsem historickou věrnost kostýmů, účesů, rekvizit, nacistických a komunistických insignií, autenticitu Hitlerova projevu. Jak jste si to všechno opatřili?
JS Internet a dobrý „media centre“ počítač je mocný nástroj. A nadšení a obětaví spolupracovníci, jako úžasně zodpovědný a spolehlivý producent a inspicient Jiří Adler, techničtí kouzelníci Martin Sabo a Bronco Hyrman, nápaditá, vzdělaná a obětavá nová kostýmérka Jana Reinbergerová a vlásenkářka Petra Richards, byli pro režiséra přímo darem od pánaboha.
Pokud jsem dobře počítala, tak se přišlo poděkovat dvacet tři účinkujících. K tomu nutno připočíst zvukaře, osvětlovače, stavitele scény, uvaděčky. Jak se podařilo dát dohromady takhle velký štáb lidí?
JS Zázrakem. Snad všichni nějak podlehli síle a kouzlu Hrabalova génia. Jen na příklad – synchronizovat pracovní a osobní životy patnácti herců tak, aby mohli tři měsíce dvakrát týdně zkoušet a pak strávili v divadle celý týden a přitom se modlit, aby se nikomu z nich nic nepřihodilo či aby někdo neonemocněl, se zdá nemožné (také se nám tentokrát nepodařilo se kompletně sejít na žádné zkoušce až právě do toho posledního týdne). A i přes všechny překážky, i přes ten sníh a mráz a nesjízdné silnice právě v týdnu představení, se to nakonec jakoby zázrakem podařilo. A doufám, že všech těch asi 30 nadšenců co na téhle inscenaci dělali (a před kterými se hluboce a vděčně ukláním) a snad i všichni naši diváci, kteří i v tom sněhu a marastu do divadla přijeli v rekordním počtu (v pátek i sobotu byly beznadějně vyprodané i přístavky) z toho měli zážitek, který jim nadlouho utkví v paměti. Víš, já mám ve zvyku přijít vždy tu první neděli do divadla jako první, sednout si ve zcela prázdném hledišti a představovat si, co by se ten týden na tom, teď úplně prázdném jevišti, mělo vytvořit. A pak v sobotu po derniéře, když už je celé divadlo uklizené, se z opět prázdného jeviště dívám do hlediště a představuji si kolika diváků se nám podařilo tímhle představením nějak hlouběji dotknout. Moc doufám, že jich snad tentokrát bylo dost.
Všimla jsem si, že řada tváří v souboru je nových.
JS Obnova souboru amatérského divadla, zvláště po už třiceti letech existence, je naprosto nezbytná k jeho přežití . Naštěstí mezi nás přišlo několik mladých a nových nadšenců, kteří doplnili soubor těch dlouholetých „skalních“ herců. A tak vedle ostřílených borců, jako je P.Bugár, Z.Matoušek, G.Schoberová, B.Hyrman, H.Charvátová, D.Zelman, L. Petřík, J.Šemora a V.Cícha, kteří disciplinovaně připravili své nelehké role, ve kterých někteří snad i převýšili své výkony z minulosti, se objevily na našich prknech talenty nové. A právě společná práce na zajímavém projektu napomohla těm novým, aby hned napoprvé vystoupili úspěšně na dost vysokou příčku žebříku divadelnictví. H.Klinkerová v sobě objevila talent, který udivil nejen mě, ale možná i ji. J.Procházka splnil hned napoprvé všechny režijní požadavky na civilní a zároveň přesvědčivý výkon, podobně jako J. a D.Vaňourkovi a R.Zelmanová. A tak po tomhle představení přestávám mít strach o budoucnost DZR, zvláště když už máme i zcela nový a velice schopný technický štáb. Navíc doufám, že po tomhle představení se snad mezi námi objeví i další zájemci.
Takže souhlasíš s mým dojmem, že tohle divadlo nebyla jen prostě další v dlouhé řádce Tvých inscenací v DZR?. Že se přiřadilo k těm, které nějak vyčnívají – k Havlově „Žebrácké opeře“ a „Audienci“, k „Ze života hmyzu“ bratří Čapků, Klímovu „Hromobití“, Moliérovu „Zdravému nemocnému“, Goldflamově „Katastrofické grotesce“?
JS Odpověď na tuhle otázku asi nepřísluší mně a taky vyžaduje asi drobátko časového odstupu. Já jen vím, že tohle divadlo šáhlo hodně hluboko do mého vědomí a srdce. Byl to pro mne zážitek, na který se nezapomíná a který mi definuje, aspoň částečně, onu odvěkou otázku „proč“. Moje pochopení života, osudu, zákonitosti i náhody se prací na téhle inscenaci pošouplo někam o kousek dál. Moc bych chtěl věřit, že se mi podařilo podělit se o tenhle pocit aspoň s některými z těch, co to spoluvytvářeli a s některými z těch, kteří tohle divadlo shlédli. A pokud tomu tak nebylo a je to všechno jen moje subjektivní iluze, i za tu jsem teď vděčnej; asi mi byla v téhle fázi mého života naordinována tím největším doktorem.
(S MUDr. Josefem Skálou, režisérem, dramaturgem, scénografem a hercem v DZR inscenaci dramatizace novely Bohumila Hrabala: „Obsluhoval jsem anglického krále“ mluvila ve Vancouveru Oldřiška Opatrná.)
(Přetištěno z Nového Domova, č. 2 (2668), Vol. 58, Jan. 30, 2007)
Dopis od Václava Postráneckého
Zde přikládáme výňatek z dopisu Václava Postráneckého (ve Vancouveru učínkoval ve hře místního autora Morrise Panycha – „Moje teta, tvoje teta“), ve kterém posílá Josefu Skálovi informace s dodatečnou reakcí od režiséra Ladislava Smočka:
„Milý Josefe. Včera jsme měli oprašovačku a první představení Davida a Goliáše. Vše proběhlo jak se sluší. Já ale cítím povinnost napsat ti o účinku Tvého Hrabala na Smočka. Vracel mi kazetu (měl ji přes prázdniny) se spontáním nadšením. Obdivoval prakticky všechno. Úpravu, scénografii, režijní nápady i hru herců. Prohlásil doslova, že takováhle amatérská představení jsou solí obligátního divadla. K tomu Ti samozřejmě gratuluji.Tímhle medem bych ale nerad oslabil Tvého kritického ducha, kterého bych rád zmobilizoval k posouzení mého rozvržení Švejka. Úmyslně nepřikládám žádné komentáře a vysvětlivky. Jen podotýkám, že hudbu k umělým písním dělá Karel (Kája) Mařík, absolvent skladby na pražské konservatoři a světový virtuóz na akordeon.“
—–