 |
|
|
|
Vraždy a něžnosti |
||||
|
Autor: Antonín Procházka Režie: Nora Linhartová |
24., 25. a 26. dubna 2003 Shadbolt Centre for the Arts - Studio, Burnaby, BC |
|||
|
Vraždy a něžnosti z Plzně přes Toronto do Vancouveru Situační komedie „Vraždy a něžnosti“, napsaná v roce 1995 plzeňským hercem a dramatikem Antonínem Procházkou a inscenovaná Torontským Novým Divadlem v květnu 2002, dorazila letos ve dnech 24. až 26. dubna na scénu Vancouverského Divadla Za rohem. Hra a typ jejího humoru nezapře že pochází z korunního města piva a tedy i pivem přiživovaného smíchu, dnes asi i se značným nádechem širokého humoru amerického (neb majitelem Pilsner Urquellu je už pár let král piv amerických, pivovar Miller z Milwaukee). Ztřeštěná zápletka dvou nemanželských dvojic a jednoho televizního scénáristy, kteří se octnou dohromady v šumavském penziónu i když byli předem ujištěni naprostým soukromím, je obohacena předem naplánovanou a značně zfušovanou vraždou a přítomností dvou zřejmě duševně handicapovaných Bavoráků. Jídlo a pití mizí záhadně ze stolu, pánové si oblékají cizí pyžama, Němci se potulují po scéně z rohu do rohu, domněle zavražděná je přetahovaná z místa na místo a ze skříně do kufru a nakonec údajně vhozena do jezera. S žabincem na krku se ovšem velice živá na konci hry vrátí (v původním textu hry pouze zatelefonuje a tím divák přijde o ten žabinec) aby vykonala spravedlivou pomstu na svém vražedném milenci, ve kterém se mezitím již probudila lítost a o svém hrozném činu už stačil všechno vyžvanit. Nechybí ani scéna opilecká, ke komunikaci s Němci je používána školní ruština, vraždí se i potkani a konečné vysvětlení všech těch nesmyslů spočívá v tom, že se jednalo o sociologický průzkum způsobilosti Čechů ke vstupu do EU. Jediné po čem jsem se marně pídil v textu hry jsou ony titulní něžnosti, i když zmínky o alternativních sexuálních praktikách opomněny nebyly. Procházkova značně komerční komedie, která překvapivě proletěla půl světa, nabízí režisérovi, hercům i divákům naprostou přehršel snad veškerých prostředků, mnohdy i dost nehorázných, vynalezených k stimulaci bráničního svalu. Nelze popřít, že smích je lékem všemocným a že zvláště v posledních letech se preference diváků přiklánějí na stranu komedií. Dobrá komedie ovšem nevylučuje jistou dávku moudrosti a tedy může rozesmátému divákovi poskytnout i důvod k zamyšlení. Obávám se, že takových veseloher je v současné české dramatické literatuře jako šafránu a Procházkova fraška k nim nepatří. Před zodpovědným režisérem podobných podbízivě lechtivých komedií tedy stojí obrovský kus práce. Jejich úspěšná inscenace totiž vyžaduje velikou míru tvůrčích schopností, talentu, představivosti a detailní práce s disciplinovanými a nápaditě obsazenými herci. Pouze dokonalé a navíc nepříliš realistické blokování, přesné vybudování jednotlivých charakterů a jejich vzájemná sehranost, pečlivé načasování jednotlivých narážek a gest a zároveň i lehkost a uvolněnost projevu mohou dodat povrchnímu textu dimenzi promyšlené stylizace a tedy i překvapivě dobrého představení. Předcházející inscenace Procházkovy komedie „S mojí dcerou ne“ Divadlem Za rohem v tomto jednoznačně neuspěla. Loňské představení „Vražd a něžností“ Torontským Novým Divadlem (které jsem viděl bohužel pouze na video záznamu), dle mého názoru velmi dobře nastudované režisérkou Májou Breinerovou, respektovalo příliš text a autorovy scénické instrukce. I když všichni herci odvedli velice dobré výkony a navíc obsazení dvou rolí slovenskými herci přineslo hře vítanou další dimenzi, inscenaci chyběl nosný prvek stylizace a zvláště závěr hry musel tedy být značně přehráván. Velmi realistická scénografie, rovněž stavěná přesně podle autorových instrukcí, režisérce ke stylizaci inscenace rozhodně nepomohla. Podaří se Noře Linhartové a Divadlu Za rohem úspěšně překlenout všechny nástrahy zjevně nenáročné frašky a vytvořit představení na takové inscenační úrovni, kterou naši diváci očekávají, ptal jsem se v duchu když jsem usedal do vyprodaného hlediště Studio Theatre v Shadbolt Art Centre. Podařilo! Podařilo dokonce v míře vrchovaté a kvalita inscenace předčila všechna má očekávání. Rozesmáté a rozzářené tváře diváků, potlesk na otevřené scéně a neutuchající ovace na konci hry nenechaly nikoho na pochybách. Režisérka, celý soubor a technický štáb opět předvedli, na jak vysoké úrovni jsou inscenace Divadla Za rohem a jak obrovské štěstí mají Vancouverští krajané, že nemusí za dokonalým českým divadelním zážitkem létat přes oceán. Dlouholetý talentovaný scénárista Vladimír Bezruč nesmírně napomohl stylistickému konceptu režisérky a vytvořil opět překrásnou a funkční scénu, ve které přímo symbolicky použil poutavě rozmístěných samorostů. Stejně zkušená návrhářka kostýmů Svetlana Bárdošová umocnila divákův vizuální požitek svým typicky uměleckým ztvárněním oblečení. K tomu přispělo tentokrát dokonalé líčení Dariny Ádlerové. Osvětlení, využívající tentokrát i speciálních efektů a výběr doprovodné hudby výrazně podpořily uměleckou úroveň inscenace. Celý herecký soubor, tentokrát bez jediné výjimky, odvedl solidní a velice disciplinované výkony. Daniel Kolda předvedl ve svém druhém vstupu na prkna, která znamenají svět, velikou šíři talentu, herecké intuity a discipliny, a potvrdil, že z něho vyrůstá jeden z kmenových členů souboru. To již několik let víme o Kláře Koldové, která ani tentokrát nezklamala svým pečlivě promyšleným a přitom úžasně přirozeným a uvolněným přístupem ke své postavě. Velice příjemně překvapil Vít Suchodol, jehož velmi disciplinovaný a mnohotvárný herecký projev přesáhl význačně všechny jeho předcházející role. Helena Charvátová a Peter Bugár našli ve svých nelehkých rolích správnou míru humoru a civilnosti a dvojice Bavoráků v podání Zdenka Matouška a Vladimíra Cíchy dokázala udržet své výkony na přesném rozmezí mezi komedií a fraškou. Ostřílený Olda Paták, a představení od představeni výrazně se zlepšující Bronka Krejčová, uzavírají výčet dokonale sehraného ansámblu. Všechny postavy měly dostatek svérázu a přesto nepřerostly do karikatury a i jejich vzájemné střety byly režisérkou udrženy citlivě pod hranicí laciného komediantství. Navíc Nora Linhartová odstranila z textu hluchá místa a přepracovala dost výrazně i závěr hry. Na rozdíl od původního textu (a rovněž odlišně od nepříliš domyšleného přepisu konce režisérkou v Torontu) se z přitroublých německých turistů vyklubali nepříliš nadaní tajní policisté a z turistické agentky se stala manželka vraždícího nevěrníka. Tím se příběh stal značně přijatelnějším pro režisérčin stylizační koncept celé inscenace, který se nejen jí, ale i všem hercům podařilo dotáhnout až k velice úspěšnému zakončení. Divadlo Za rohem tedy přiřadilo k dvaceti sedmi letům své úspěšné činnosti další představení na výrazně vysoké inscenační úrovni a k tomu jim patří naše blahopřání. Lze si snad jen přát, aby se v budoucím repertoáru objevila občas i poněkud vážnější a snad i méně tradiční nastudování. Vím, že je to přání, které jistě není lehké splnit. Jsem ale přesvědčen, že na to Divadlo Za rohem nejen má dostatek talentu , ale že by to přispělo k jeho dalšímu uměleckému růstu. Myslím si dokonce, že by to přivítali i diváci. Dr. Josef Skála (přetištěno z "Nový Domov", (Toronto) Vol. 54, č. 10 (2577), str. 7, 2003 a "Zpravodaj" (Vancouver), č. 3, str. 5-6, 2003)
|
||||
|
Copyright © 2005-2008 Divadlo Za rohem |
||||
