 |
|
|
|
Příběhy obyčejného šílenství |
||||
|
Autor: Petr Zelenka Režie: Tereza Růžičková |
28., 29. a 30. dubna 2005 Shadbolt Centre for the Arts, Burnaby, BC |
|||
|
Vynikající vancouverský příběh obyčejného šílenství Před nějakým časem jsem se v sérii článků podělil se čtenáři Nového Domova o své úvahy nad českým a slovenským divadlem v Kanadě. O jeho úctyhodné a bohaté minulosti, ve které bylo tmelícím jádrem krajanského kulturního života a o jeho nelehké přítomnosti vyrovnávání se s problémy generačními a se změnou politické situace. Rozpad železné opony v roce 1989 umožňuje, ale i nutí, zaoceánskou krajanskou divadelní kulturu aby se nejen vyrovnala s divadelní tvorbou domácí, ale stala se její nedílnou součástí. Funkce jednookého krále mezi slepými, tedy jinými slovy jediného česky mluvícího divadla dostupného zámořskému emigrantovi, je už patnáct let pouhou nostalgickou vzpomínkou. Torontský či Vancouverský divák, který si nyní může za zlevněné letenky kdykoliv zaletět do Prahy nebo Bratislavy za špičkovým divadelním prožitkem, zůstane věrný krajanskému divadlu pouze tehdy, pokud mu toto nabídne srovnatelný repertoár a úroveň. Pokud mu tedy poskytne nejen únik od starostí všedního dne a vše léčící polechtání bránice, ale bude ho emocionálně a intelektuálně stimulovat. To je pro amatérské divadlo úkol nelehký a navíc to vyžaduje regenerační příliv a odvahu mladé tvůrčí krve, která zákonitě musí převzít prkna, která znamenají svět, od stárnoucí generace zakladatelů. Jen tak se obsadí pozvolna se prázdnící křesla hlediště vlnou jejich vrstevníků. Když jsem v minulých pár letech rozvažoval o předpokladech přežití českého krajanského divadla na kanadských březích Tichého oceánu, tedy o budoucnosti své staré lásky, které jsem věnoval víc než čtvrtstoletí svého života, nemohl jsem se zbavit pochybností. Po shlédnutí inscenace “Příběhů obyčejného šílenství“ od Petra Zelenky vancouverským Divadlem Za rohem (28. až 30. května 2005 v Shadbolt Centre for the Arts) ve skvělé režii nové mladé členky souboru Terezy Růžičkové se mé pochybnosti naštěstí rozplynuly jako vločka sněhu na tepajícím srdci… Nehodlám se zde pokoušet rozmnožit dlouhou řadu fundovanějších analýz práce Petra Zelenky, autora hry a jedinečného režiséra dnes již legendární premiérové inscenace „Příběhů obyčejného šílenství“ v pražském Dejvickém divadle. Mladý režisér nezapomenutelných filmů jako „Knoflíkáři“ či „Rok ďábla“ si pro svůj jevištní debut před čtyřmi roky vybral materiály z povídek surovostí života alkoholického génia Los Angeles sedmdesátých let, Charlese Bukowského. Pod stejným názvem (‚‚Tales of ordinary madness“) a se stejnou mírou černého humoru, sarkasmu a bezvýchodnosti přenesl děj do dnešní Prahy zmítající se v přílivu po desetiletí přísně utajované a zakázané svobody. Jeho hra je ovšem nejenom podstatně milosrdnější než Bukowského surová próza, ale plně využívá rukopisu filmového střihu a zkratky. Navíc hvězdné obsazení dejvické premiéry (m.j. Trojan, Bartoška, Divíšková) a Zelenkovo scénografické kouzelnictví na miniaturním prostoru dejvického jeviště vyústilo v dnes už klasickou a neustále beznadějně vyprodanou inscenaci, na které možná už bylo či bude obhájeno pár doktorátů divadelních věd a jejíž překlady do několika jazyků už zazářily na mnoha světových scénách. Nelze se tedy divit, že když minulý podzim navrhli čerstvě do Vancouveru přibyvší divadelníci, manželé Tereza a Karel Růžičkovi, na schůzce Divadla Za rohem, že by „Šílenství“ postavili, nesetkali se s velkou podporou širšího souboru. Náročnost obsahu a technické předpoklady hry se výrazně vymykaly z několikaleté setrvačnosti nenáročných frašek. Obávám se, že nebýt několika zastánců náročnějšího repertoáru, včetně Jiřiho Adlera, který se ujal produkce, tak by se tato hra asi nezačala studovat. Jaké štěstí, že se studovat začala! Musím přiznat, že i já jsem ty tři měsíce zkoušek držel Tereze Růžičkové palce tak usilovně, až jsem se obával nenávratných cirkulačních poruch. Vždyť jsem na vlastní oči viděl Zelenkovu dejvickou inscenaci, do nekonečna tleskal po jejím skončení a do rána pak diskutoval své dojmy s přáteli, kteří měli to štěstí v ní pracovat. Je vůbec možné, aby mladá režisérka, nedávný absolvent brněnské JAMU, zvládla úspěšně inscenovat takhle náročné představení s amatérským souborem vancouverského Divadla Za rohem? A navíc jako svou první samostatnou režii? S herci a technickým personálem, kde kromě svého manžela Karla - profesionála z Ostravského divadla, kterému svěřila hlavní roli - nikoho neznala? Nevím nakolik napomohlo to, že režisérka i hlavní představitel si v ranečku z ostravského divadla s sebou přivezli paměťovou stopu své práce (nikoliv ovšem na režii či ztvárnění hlavní role) na ostravské inscenaci “Šílenství” , nicméně práce, kterou odvedli na vancouverské inscenaci, si plně zaslouží snad ještě větší potlesk, než ta špičková profesionální inscenace dejvická. Zelenkova hra je postmoderní zpracování Bukowského naturalismu. Její mnohovrstevná symbolika nenabízí levné efekty a rozhodně už ne žádný “happy end“. Ponechává na divákovi aby v ní našel reflexi dnešního života lidí v postkomunistické Praze a pod povrchovým absurdismem objevil shovívavé porozumění. Je to hra velice náročná na režijní interpretaci a disciplinovanost civilního jevištního projevu všech herců. K jejímu úspěšnému nastudování je nezbytný nejen talent, ale i nesmírná dřina. Pouze tehdy zanechá v divákovi hlubokou stopu. Režisérka Tereza Růžičková (shoda jmen s bývalou režisérkou DZR Jitkou je pouze náhodná) nejen hru s vancouverským souborem výtečně obsadila, ale v některých případech navíc úspěšně využila i nezkušenosti začínajících herců. Těch se tentokrát na scéně ukázalo víc než bývá v amatérských divadlech zvykem a to je přesně to, co regenerace souboru DZR po skoro třiceti letech existence nutně potřebuje. Lubica Pariláková, Viera Urminská a Michal Hovjacký přispěli k úspěchu inscenace svými disciplinovanými a přirozenými projevy. Nápadité využití slovenské mateřštiny Parilákové bylo navíc jednoznačným přínosem. Lze jen doufat, že všichni u divadelní práce zůstanou i do budoucna. Zkušení a dlouholetí členové souboru Vít Suchodol, Gita Schoberová, Helena Charvátová, Jaroslav Tomáš, Bronka Krejčová a zvláště Zdeněk Matoušek odvedli pod vedením nové režisérky své možná doposud nejlepší výkony. Tažnou silou celého představení byl ovšem zdánlivě eskamotérsky lehoučký, úžasně podehraný ale tím výrazově silnější výkon Karla Růžičky v jeho prvním vystoupení na prknech DZR. Jeho zjevná profesionální zkušenost ho však nikdy nesvedla k překročení hranice vyrovnanosti celého souboru, ale naopak výrazně napomohla k vysoké úrovni celého představení. Po technické stránce je nutno vyzdvihnout výtečný režisérčin výběr hudebního doprovodu a náročný design osvětlení. Blokování scén podpořilo plynulé navazování krátkých střihových obrazů a choreografická spolupráce Kláry Koldové vyzdvihla scénky tance na vizuální lahůdky. Nesmírně zkušený tým výtvarníků pod vedením nestora Vladimíra Bezruče a Světlany Bardošové opět výrazně podpořil uměleckou sílu představení. Zákulisí tentokrát dominovala rovněž mnoholetá zkušenost ostřílených sloupů souboru DZR Petra Bugára, Slávy Čecha, Standy Tumpacha a Dana Koldy. Shlédli tedy vancouverští diváci tentokrát představení bez jediného kazu? Vysoká úroveň inscenace si zaslouží i větší náročnost recenzenta, která naprosto neubírá lesku výtečného představení, ale je míněna pouze jako možný příspěvek k budoucímu růstu souboru a úrovně jeho dalších inscenací. Scénografie by mohla podpořit velice nápadité blokování a být zároveň i vizuálně účinnější, kdyby využila i vertikálního členění jeviště, a možná použila širší škály výtvarného odlišení jednotlivých prostorů. Osvětlení by prospělo ostřejší definování dějových center a hlavně preciznější rytmus změn. Dojem z celého představení by byl umocněn snad ještě přesnějším celkovým rytmem, možná vypuštěním závěrečné scény odnášení zapakovaného protagonisty z jeviště a poněkud lépe a „dějově“ zaranžovanou děkovačkou. Pak by ovšem DZR už úspěšně konkurovalo i pražskému Divadlu na Zábradlí… Většina diváků přijala inscenaci s nadšením. Na sobotní derniéře asi 200 diváků výtečně reagovalo na každou narážku a aplaudovalo nadšeně při otevřené scéně i po skončení představení. Škoda, že hlediště nebylo úplně vyprodané tak jako na předcházející inscenaci Cimrmana s hostujícím Ladislavem Smoljakem; myslím si, že tohle byla inscenace podstatně signifikantnější a na daleko vyšší úrovni. Ale co nebylo, může příště být! Uvědomuji si samozřejmě, že některým z našich věrných diváků bude zvykání na moderní repertoár a nové výrazové prostředky nějaký čas trvat i když měli už před léty možnost podobné inscenace shlédnout (na př. Havlova „Žebrácká opera“, Klímovo „Hromobití“ či Godflamova „Katastrofická groteska“). Dle mého názoru je to jediná cesta jak rozšířit uměleckou nabídku a tím přivést do našeho hlediště nové diváky z rostoucí krajanské komunity. A jediná cesta jak zajistit i harmonickou obnovu a růst tvůrčího talentu souboru. To samozřejmě neznamená, že dobře udělané a chytré komedie do repertoáru DZR nepatří. Patří, ale je nezbytné je prokládat umělecky silnými inscenacemi jako bylo “Šílenství“. Nelze tedy než z celého srdce poděkovat všem kdo se na představení podíleli a přát si aby se novým talentovaným a nesmírně pracovitým členům Divadla Za rohem, v prvé řadě tedy Tereze a Karlovi Růžičkovým, mezi námi zalíbilo a obohacovali kulturní život vancouverské české a slovenské komunity příštích třicet let… Dr. Josef Skála
(přetištěno z "Nový Domov" (Toronto) Vol. 56, číslo 6 (2625), str. 6 - 7, 2005 a z "Literární Noviny" (Praha) Vol. XVI, číslo 23, str. 13, 2005)
|
||||
|
Copyright © 2005-2008 Divadlo Za rohem |
||||
