21., 22. a 23. května 2009 [Shadbolt Centre for the Arts, BURNABY]
Arnošt Goldflam: Modrá tvář
Režie: Akram Staněk, j.h.
S režisérem Akramem Staňkem si povídal Dr.Josef Skála
Proč máte rád Arnošta Goldflama a co je pro Vás stimulující na “Modré tváři”?
To jsou vlastně otázky dvě J. Na tu první mohu odpovědět jako člověk, který se s Arnoštem zná řadu let – je to vlastně (ó hrůzo!) přes čtvrt století – nebo jako režisér, který má rád jeho hry, rád se jimi zabývá a rád je inscenuje, naskytne-li se k tomu vhodná příležitost.
Jako ten první mám Arnošta Goldflama rád mimo jiné pro jeho schopnost vidět svět stále znovu čerstvýma očima, pro to, jak se brání zajetým stereotypům a klišé, proto jak se umí ptát a jak umí naslouchat odpovědím. Mám ho rád pro jeho skepsi na straně jedné i pro jeho zálibu v sentimentu na straně druhé. V neposlední řadě pak také proto, že je velmi nezištným přítelem na kterého je možné se bezezbytku spolehnout.
Jako ten druhý – jako režisér – ho mám rád pro jeho osobitý pohled na svět. Jeho hry mají začasté atmosféru snu, jsou vlastně introvertní, jednotlivé situace sice připomínají běžné životní události, jsou však vždy nahlíženy z velmi subjektivního úhlu pohledu – nikoli jako popisy dramatických událostí, ale jako obrazy toho, jak tyto události prožívají jeho hrdinové. Jako by se jeho hry neodehrávaly v objektivním světě, ale vlastně v myslích jeho postav – a tam již je hranice mezi snem a skutečností velmi nepevná. Jeho hry, ač tak někdy působí, vlastně nejsou absurdní, paradoxy v nich obsažené nemají být záměrnými zcizeními nebo ozvláštněními, jsou to vlastně texty velmi realistické – v tom smyslu, že člověk opravdu takhle – ireálně – okolní skutečnost vnímá a prožívá. Protože jsou v tomto smyslu opravdu originální a neobvyklé, bývá někdy obtížné nacházet formy, které by jejich struktuře odpovídaly. Je zapotřebí smířit se s tím, že jsou v podstatě nedramatické a na vnímání diváka působí spíše skrze obrazy a atmosféry než pomocí příběhu.
Druhá otázka je pro mne v tomto kontextu nepříliš srozumitelná. Goldflamovy hry asi nikoho přímo nestimulují – tedy ani mne – přivádějí diváky i inscenátory spíš k otázkám než k odpovědím. Ukazují svět, jaký prožívají jeho (začasté částečně autobiografičtí) hrdinové, a taková je i Modrá tvář. Hlavní hrdina prožívá řadu příhod, ve kterých se ukazuje, že jeho obraz světa se s realitou, jak ji prožívají ostatní lidé okolo něj, rozchází. Všední události vnímá jako absurdní situace, nikdy se vlastně nezachová, jak se od něj očekává, je to takový životní nešika. Když pak potká konečně někoho blízkého, někoho s kým si může porozumět, ženu jejíž obraz světa je blízký tomu jeho – a zažije tedy okamžik štěstí – je tento okamžik nemilosrdně smeten okolním světem, který podobné odchylky od normy prostě netoleruje. Hrdina se pak marně ptá po smyslu všeho toho kolem sebe a odpověď nenachází. To evokuje pocit, který do jisté míry koreluje s mou životní zkušeností, a proto je mi to blízké. Žel o stimulaci nemůže být ani řeč.
V konceptu výrazu “stimulace” se poněkud různíme, protože podle mne právě otázky mohou být velice stimulující. Ale teď z jiného soudku: co Vás přimělo přijet na druhou stranu zeměkoule abyste studoval inscenaci s krajanskými ochotníky? Byla to jistě při nejmenším finanční oběť. Co jste od toho očekával? Splnilo se Vám to?
Nabídka mě zastihla v okamžiku těžké životní zkoušky – po dvaceti letech manželství se ode mne rozhodla odejít moje milovaná žena. Neobvyklost té nabídky, geografická vzdálenost i příslib zážitků vzdálených mojí pražské každodennosti byly samy o sobě vidinou odreagování, předělu, dočasného vystoupení si ze života, který jsem v té formě, ve které mne neočekávaně zastihl, nechtěl nikdy žít. Odhlédneme-li od tohoto soukromého a vlastně intimního důvodu, lákalo mě jako umělce poznat život české obce daleko od vlasti a zkusit, jestli přes jejich nepochybné odtržení od naší domácí každodennosti (někteří z nich odešli z vlasti před čtyřiceti lety!), nalezneme společný pohled na svět, na divadlo, jestli nás ten umělecký obraz dokáže sblížit.
Jistěže to je určitá finanční zátěž: pracovat za letenku, ubytování a diety – navíc po dobu pěti týdnů – znamená, že všechny ty neovlivnitelné životní náklady doma běží dál . Obětí bych to ale nenazýval. Je to prostě cena té zkušenosti. Již v okamžiku, kdy jsem se do Vancouveru rozhodl odjet, jsem ji považoval za přiměřenou tomu, co jsem si od cesty sliboval, a nyní po návratu mohu prohlásit, že jsem se nemýlil. Očekávání naznačená výše – osobní i umělecká – se mi splnila v míře nečekané.
Jako profesionál jste dost vyjímečný v tom, že často pracujete s amatéry. Proč?
Není to úplně výjimečné J. Pracuji ale s amatéry rád pro kolektivní charakter té práce. Navíc mám rád divadlo, ve kterém je patrný osobnostní přínos každého zúčastněného. Amatér, který se nemůže schovat za svoji postavu (jako to dělává díky svému školení, díky svým zkušenostem a v neposlední řadě proto, že se to od něj obvykle očekává, většina profesionálů) hraje „odkopaný“. Tvorba je tak vlastně mnohem osobnější a intimnější záležitostí. Zapomenou-li amatérští herci na „vytváření postavy“, které je může uvést do trapné polohy nedokonalé nápodoby tradičního realistického hereckého přístupu, objeví se na scéně jejich životy promíšené s životy postav. Divák pak je svědkem určité formy jevištní pravdy, kterou v obvyklém profesionálním divadle nezažívá.
V čem shledáváte rozdíl mezi divadelními profíky a amatéry? Může být amatérská scéna součástí celkové divadelní kultury?
Na první položenou otázku jsem částečně odpověděl výše – tedy pokud jde o ty amatéry. Divadelní profesionál na rozdíl od amatéra samozřejmě nepřijde na zkoušku unavený po celodenní práci, často s pocitem viny, že by právě teď měl být raději doma a nezanedbávat svoji rodinu atd. Také má jistou profesionální zodpovědnost, která mu nedovolí ještě den dva před premiérou „plavat“ v textu. Potřebuje-li režisér opřít se o solidní hereckou práci postavenou na charakterizaci postav, práci s textem atd., je profesionál naprosto nezastupitelný (a pokusy napodobit jeho práci v amatérském divadle obvykle dopadají trapně).
Vychází-li způsob vytváření inscenace z toho, s kým režisér pracuje, vzniká pak inscenace bez přívlastků. Otázka profesionality ztrácí smysl. Inscenace je buď dobrá nebo špatná, zážitek se buď dostaví nebo ne, a žádné omluvné „na to, že jsou to amatéři to zahráli docela obstojně“ se nemusí konat.
Z tohoto hlediska je amatérská scéna samozřejmě součástí celkové divadelní kultury. V dnešní době k tomu zvnějšku přispívá i to, že se hranice (alespoň u nás doma, ve vlasti) mezi profesionalizmem a amatéry začínají pomalu stírat, že se jakoby rozmlžují. Žije a pracuje tu řada profesionálů, které jejich práce neuživí, a kteří tedy tvoří za téměř amatérských podmínek, jsou tu amatérská divadla úspěšně prodávající své produkce za honorář, v profesionálních tělesech se objevují talentovaní neherci a leckterý profesionál je otevřený spolupráci s amatéry (koneckonců je to i můj případ).
Našel jste rozdíl mezi domácími ochotníky a ochotníky – krajany, žijícími u Tichého oceánu?
Z definice amatérizmu, jak ho chápu já, není žádný. Specifické pro krajany je například to, že podle míry své asimilace mohou ztrácet cit pro jazyk, také se zdá, že je okolnosti nutí vážněji brát své závazky pracovní – život je tu přeci jen tvrdší, ale jsou to rozdíly jen nepatrné.
Je rozdíl mezi naší vancouverskou audiencí a divácích v Česku?
Na to nemohu jednoznačně odpovědět. Diváci se mi zdáli mírně rezervovanější, méně častá příležitost vnímat divadlo v rodném jazyce dělá z každého vystoupení premiéru. Vzhledem k tomu, že doma si člověk vybírá, na co půjde a na co ne z poměrně široké nabídky (alespoň v Praze a velkých městech), je domácí české publikum vlastně obvykle kompaktnější – diváci jsou spřízněni volbou druhu divadelní produkce, na které se scházejí. Zdejší publikum je pestřejší – připomíná více (snad se krajané neurazí) vesnické publikum, které se vypraví do divadla, naskytne-li se příležitost, naslepo. To zvyšuje riziko, že se někteří minou se svým očekáváním. Na druhou stranu touha publika po zážitku a dychtivost, se kterou divadlo vnímají, je výjimečná.
Co si odvážíte z Vancouveru a z Divadla Za rohem do Prahy? Myslíte si, že se Vám o tom třeba bude někdy v Praze zdát?
Mám nutkání na první otázku odpovědět žertem: „Odnáším si propisku, kterou jsem omylem někomu sebral na zkoušce.“, a na druhou: „Ano, mívám někdy noční můry.“, ale odolám, a zkusím být ještě chvilinku vážný, i když to vlastně není moje přirozenost.
Odnáším si zkušenost, že schopnost být spjatý s kulturním životem své vlasti s dobou odloučení neslábne, jen je to o fous obtížnější – bez toho každodenního kontaktu. Odnáším si zážitek nesmírné vzájemné tolerance a důvěry v naší divadelní partě, zážitek ze vzniku společenství – více než polovina herců byli „noví lidé“, někteří z nich na jevišti stanuli poprvé v mojí inscenaci – a v neposlední řadě i ze vzniku přátelství. Cítím se tomu zavázán, a naskytne-li se někdy v budoucnu příležitost, udělám všechno pro to, abych na svoji práci ve Vancouveru mohl navázat.
Jestli se mi někdy bude o práci s divadelníky z Vancouveru zdát, budou to ty nejsladší sny!
Děkuji moc za rozhovor a přeji z celého srdce Vám i Divadlu Za rohem, aby tato úspěšně navázaná spolupráce měla pokračování.
Na kave s Akramom
Akram Staněk, herec, bábkar, režisér, divadelník od hlavy až po päty. Po dobu piatich týždňov nacvičoval s hercami Divadla Za rohem inscenáciu hry Arnošta Goldflama, Modrá Tvář.
Po dobu existencie divadla je to prvýkrát, kedy malo divadlo možnosť nacvičiť hru pod taktovkou profesionálneho režiséra z Prahy. Jedného slnečného dňa som sa s Akramom stretla v malebnom prostredí Deep Cove na dobrej káve a trochu ho vyspovedala. Chcela som vedieť ako sa mu pracovalo s našimi hercami a aký dojem naňho spravil Vancouver.
(Rozhovor s Akramom Staněkom, 20.mája 2009 v Deep Cove pripravila Svetlana Bárdošová)
Akram, študoval si herectvo na DAMU, hral dlhé roky v bábkovom divadle v Brne, učil si na JAMU, teraz si na volnej nohe, režíruješ. Povedz nám niečo o sebe a ako došlo k tomuto vývoju v tvojom živote.
No, je to dlouhá historie. Už když jsem se rozhodoval, co chci v životě dělat, tak jsem se za každou cenu chtěl hlásit na konzervatoř, což mi rodiče, trošičku zděšení tou perspektivou, že bych se takhle brzo rozhodnul skazit si život jako divadelní umělec, rozmluvili. Takže jsem šel na gymnázium a odtamtud jsem se, stále nerozumnej, hlásil na DAMU. Vystudoval jsem ji v 85. roce. Ůplně šťastnej jsem na tý škole, se přiznám, nebyl. Už tam jsem si začínal uvědomovat, že herectví, ve smyslu toho přirozeného komediantství a takový odvahy se otevirat veřejně na jevišti, v sobě vlastně nemám. Že to není ta podstata toho talentu.
Nepodlehl jsem touze přestoupit na režii, přestože jsem o tom docela dlouho a docela vážně uvažoval. Snad hlavně proto, že jsem měl pocit, že nemám žadné velké divadelní zkušenosti. No a když se po tý škole nabídla možnost jít do angažmá do loutkovýho divadla do Brna, tak jsem si nechal poradit od svýho spolužáka Petra Kracika, že to je určitě lepší nabídka než jít hrát divadlo například do Přibrami, kde jsem měl nabídku. On mně říkal: “Pořád budeš hrát jenom malý role, nebo role, který tě nebudou bavit, nebo ve kterých se nebudeš cítit dobře. Brno, to je tak divadelní město, že nemusíš přestupovat na žádnou režii, a když budeš chtít, tak tam režírovat budeš.” No a to byla vlastně pravda. Já jsem přišel do loutkového divadla a uvědomil jsem si, že i ta podstata toho loutkového divadla je mi strašlivě blízká. Já jsem tam přišel a všichni očekávali, co ten nový mladý kolega z Prahy… Já sám jsem s nevelkou sebedůvěrou vstupoval do tý práce, protože jsem si říkal, že vlastně až takový herec nejsem. Ale ve chvíli, kdy jsem se setkal s loutkou a loutkařskou prací a když šlo o to animovat, oživovat, vlastně režírovat postavy, kde člověk mohl mít od těch postav trošičku odstup, takový výtvarnicko – režisérský přistup k nim, tak najednou jsem zjistil, že to mě teda baví ohromně a po nějaký době jsem taky přišel na to, že mi to taky jde. Dodneska se docela považuju za loutkaře. Bavilo mě to moc. Strašlivě rád jsem se učil technologický postupy, takže po několika letech jsem vlastně zjistil, že najednou hraju v tom divadle samý hlavní role, ty loutkový role, včetně takových obtížností jako byly marionetový role, na nitích. Vím že jsem v Broučcích hrál broučka, který mněl 27 nití. Já jsem vždycky musel přes to okýnko v černý kapuci, kdy jsem neviděl vůbec nic, jen tak odhadovat, kam strkám ruce v černých rukavicích, aby brouček lítal a nekulhal. Ale byla to obrovská zábava a obrovská výzva. Spousta mých kolegů, která byla u toho loutkového divadla dýl, tak jim to tak dobře nešlo. Jejich talent byl právě herečtější a oni byli třeba lepší na jevišti, kde se necítili svázaný prací s loutkou. Já jsem se cítil svazován, když jsem tu loutku v ruce neměl. Pak proběhla revoluce, všechno se začalo měnit, a v Brně se vyměnilo vedení Janáčkovy Akademie a spousta zkompromitovaných pedagogů musela odstoupit. Šéfem divadlení fakulty se stal Josef Kovalčuk, který posléze byl taky nějakou dobu šéfem činoherního klubu Narodního Divadla a dramaturg v HaDivadle. Ten se sháněl po odbornících, kteří by na škole učili. Já jsem, pokud se týkalo hlasové techniky, byl školen už jako dítě v Dismanově Dětském Rozhlasovém Souboru. Taky jsem byl tak trošičku miláček své paní profesorky z DAMU, kde jsme si na hlasovce povídali spolu na hodinách na jiné ůrovni než ostatní, který neměli žádnou předchozí hlasovou přípravu. Doporučila mě a já jsem hodně studoval, hrozně jsem chtěl tu práci dělat dobře. Učil jsem tam celkem dva roky, nejprve na půl ůvazku, pak na celý ůvazek, pak jsem toho všeho nechal. Hlavně z toho důvodu, že jsem měl pocit, že je tam trošku příliš mnoho žáků a s těmi příliš mnohými žáky příliš málo hodin, že toho, co bych s nima měl dosáhnout v daným rozvrhu, dosáhnout nemůžu. Bál jsem se, že když si pak někdo přečte, že jsem toho či onoho učil mluvit já, tak jsem měl pocit, že bych se pod to nerad podepisoval. Vážně jsem s tím měl problém. Zároveň jsem se tehdy oženil, narodil se nám postižený syn, koupili jsme si nový nábytek a já jsem nebyl schopný vydělat dost peněz pro rodinu, tak jsem vlastně od divadla nachviličku odešel. Mezitím jsem v Brně založil amatérský soubor, kde jsem režíroval, kde jsme měli velice ůspěšná představení, se kterými jsme vyhrávali amatérské přehlídky, postupovali jsme až do Hronova. Hrál jsem taky v HaDivadle v drobných rolích, kde jsem se seznámil s Arnoštem Goldflamem. Takový pestrý život jsem měl. Přesně jako mi to ten můj kamarád Petr Kracina předpovidal, že budu v divadelním městě, že budu ve styku s divadlem různými způsoby… tak to se v tom Brně odehrávalo a dodneška na to Brno vzpomínám jako na jednu z nejkrásnějších, nejmilejších okolností, kde jsem se kdy nacházel. Pak mi zemřel otec, se kterým jsem se nikdy v životě neviděl, ale znamenalo to nějaké drobné dědictví, které mi umožnilo vrátit se do Prahy a nevím, jestli to bylo rozhodnutí dobrý nebo špatný, to člověk nikdy nezažije, tu druhou alernativu, když se pro něco rozhodne. Tím jsem se vzdálil tomu profesionálnímu divadlu poměrně značně, protože jsem v Praze hledal, celkem marně, nějakou stálejší práci v divadle. Takže v tuto chvíli jsem jako divadelník už skoro 15 let na volný noze. Znamená to od jedné do tří profesionálních inscenací za sezónu. To nikoho neuživí. Živím se prací v reklamní agentuře, kde pracuji jako grafik a dílem taky na volné noze, pro některé klienty. Takže mám takový namixovaný život z této vytvarně – propagační práce, která probíhá většinu času u počítače s myší v ruce, a mezi tím i v divadle, v různých zaprášených temných a nepříliš vábných prostorech. A to obvykle v době, kdy je venku nejkrásnější počasí.
Ako sa ocitne Český režisér narodený v Káhire, žijúci v Prahe, vo Vancouveri ?
Letadlem, jinak to nejde. Já jsem v minulém roce prožil docela nepříjemnou událost, kdy ode mne odešla po dvaceti letech žena. Prožíval jsem to jako takovou tragédii a velice těžko jsem se s tím vyrovnával. Ve chvíli, která byla pro mne jedna z nejtěžších, mi najednou zazvonil telefon. Jeden herec, se kterým jsem kdysi pracoval v Ostravě a měl tam takovou ůplně malou roli v jednom z mých představení, ale se kterým jsme se poměrně sblížili, Karel Růžička, mi takovým lehkým tónem řikal: “Mám pro tebe takovou zajímavou nabídku. Nechtěl bys třeba něco režírovat ve Vancouveru?” A v tuhle tu chvilku, když já jsem měl pocit, že mám hlavu v pytli černým, kde není vidět žádná vyhlídka, kdy nejbližší horizont událostí je ode mne vzdálenej půl dne někam dojet, něco udělat, ani jsem nevěděl, co bude večer… najednou vidím někde nějakou zábavnou záležitost. A třeba i ve vzdálenosti třičtvrtě roku před sebou. Tak to byla taková radost, že jsem téměř vůbec neváhal a hned jsem to slíbil. No a nelituju toho. Moc mně to pomohlo se na tuto záležitost těšit, takže jako součást honoráře jsem si vybral toto živé antidepresivum, které na mě působilo toho třičtvrtě roku až do téhle chvíle. Takže za to děkuji Karlu Růžičkovi.
Tvoja cesta do Vancouveru je teda pracovne – zábavno – terapeutická. Stihol si si počas vyše mesačného pobytu pozrieť niečo z okolia, alebo je to len práca, práca, práca?
Tak je to amatérské divadlo. Všichni herci chodí do práce, stavějí domy a každý z nich čeká, až se dostane z práce a bude se moct ploužit na zkoušce. Takže tu každý den mám samozřejmě volno a spoustu možností něco dělat, a některé dny se taky nezkoušelo. Díky různým přátelům, který mě vzali na různá místa, kam já bych se sám nedopravil, jsem byl lyžovat na Blackcomb, prohlídnul jsem si širší Vancouver. Bydlim ve West Vancouveru, takže jsem byl od Horseshoe Bay po Deep Cove. Město jsem si prohlídnul s přáteli. Se svým synem, který za mnou přijel na poslední dva týdny, jsme vylezli na skálu Chief co je proti městu Squamish.
Viděl jsem i svého medvěda, když jsem jel v lanovce dolů z Blackcomb. Byl jsem na výletě ve Spojených Státech, dvakrát. Jednou s přáteli Zemanovými a podruhé jsem byl navštívit svého kamaráda, kterého jsem 27 let neviděl, který emigroval do USA a žije v Seattlu. Byli sme spolu u něj na chatě na Orcas Island. Byl jsem samozřejmě v akváriu a prošel jsem si Stanley Park… víc jsem toho z Kanady vidět ani nemohl. Vancouver jsem si docela užil a užívám si ho.
Vancouver si zastihol vo veľkých prípravách na Olympijské hry. Aké sú tvoje dojmy?
No já to asi nemůžu posudit, protože ho neznám bez těch příprav na olympiádu. Praha je rozkopaná taky, takže člověk je na to zvyklý. Granville Street je rozkopaná hůř než leckterá ulice v Praze, ale po ní se dá aspoň projít, přes ty ploty člověk vidí, co se tam staví, co tam ti dělníci dělají. V Praze jsou vždycky nejaký vlnitý plechy, člověk neví, co se za nimi odherává. Takže v tomhletom směru mě to nějak nestresovalo. Když jsem procházel kolem False Creek, kde se staví Olympijská vesnička, tak se mi zas na druhou stranu některý ty architektonický řešení velice líbily a je na první pohled poznat, že je to všechno velmi drahé. Ale já jsem vlastně viděl už spíš ty rodící se klady, kde to všechno začíná být dodělaný.
Z tvojej režisérskej dielne vychádza veľa titulov písaných Arnoštom Goldflamom. Ako došlo k výberu titulu pre Vancouverske ochotnícke divadlo, Divadlo Za rohem? Prečo práve hra Modra Tvář od spomínaného autora?
No tak mě k Arnoštu Goldflamovi poutá docela dlouholeté přátelství. Já jsem hrál několik drobných rolí v jeho inscenacích v HaDivadle, což mi dohodil můj spolužák Tomáš Turek, který byl členem HaDivadla a s Arnoštem Goldflamem jsem se pak důkladněji seznámil na takovým jednom komorním představení podle Kafkovy povídky, v kterém jsem hrál malou roli. Když jsem potom vlastně dělal s amatérským divadlem, postupně jsem přicházel na chuť Goldflamovým textům a velice často jsem se pro ně nakonec rozhodl. Mojí první inscenací Goldflamovy hry byla hra pro jednu herečku Červená Knihovna, potom jsem dělal s amatérským divadlem z Prahy, Goldflamovu ůplnou prvotinu, kus který se jmenuje Horor. To jsme dělali s takovýma velkýma loutkama, takový nahý figury. Bylo to velice výtvarný a bylo to představení, se kterým jsme objeli pořádný kus světa. Dvakrát jsme byli v Jižní Americe: ve Venezuele a v Argentině. Postupně jsme se s Arnoštem seznámili tak, že mi dával číst jeho texty, kromě jinýho i tuhletu Modrou Tvář, která byla i v tom Českým kontextu docela zajímavá a byla to jedna z her, které vyhrály cenu v soutěži o nejlepší Českou hru roku 1993, cenu Alfréda Radoka. Profesionálně nebyla nikdy inscenovaná. Myslím si, že mezi Českými divadelníky panuje taková představa, že většina Arnoštových her vlastně nejsou hry v pravém slova smyslu, ale jsou to takové scénáře, které si píše Arnošt Goldflam více méně sám pro sebe. O hodně z nich to skutečně platí, proto i ta Modrá Tvář nebyla inscenovaná nikdy. Tak jsem si říkal, že je to pěkná hra, tragikomická, s atmosférama, zajímavá, a tak jsem se pokusil udělat takovou poloamatérskou inscenaci tohoto kusu v Čechách. Hráli mi v tom herci z divadla Minor, ale i z divadla z Jihlavy a někteří amatéřští herci. Inscenace, přestože si myslím, že se povedla, velice brzy zahynula na neschopnosti to zorganizovat tak, aby se to hrálo. Herci měli příliš rozmanitý povinnosti. A tak po čtyřech představeních, kromě premiéry, jsme nakonec to představení museli odpískat. Tak se toto představení zařadilo do takových her, které bych ještě chtěl udělat a dotáhnout je do konce. Ve chvíli když jsem komunikoval s Vancouverským divadlem se ukázalo, že sem nebudu moci přijet na více než tak pět týdnů a že bude obtížné zhustit zkoušky na víc než dvě za týden. Nakonec se to podařilo, ale i tak těch zkoušek bylo málo. Zdálo se docela praktické divadlu nabídnout takové texty, které buď už jsem měl někdy významným způsobem rozpracovaný, nebo nějaké inscenace, které už jsem dělal. V životě jsem nedělal takový remake po sobě, tak jsem z toho byl trošičku nesvůj, podezíral jsem se, jestli nechci takzvaně dvakrát prodat stejný zboží. Snažil jsem se k tomu najít trošinku jinej přístup a myslím si, že se to nakonec podařilo. Takže já jsem to nabízel jako hru, kterou miluju a zároveň hru, o který jsem věděl, že na ni budu dobře připraven. Věděl jsem, že ten způsob práce, ke kterému budeme v téhle situaci přinuceni, nebude umožňovat nějěké velké hledání. Jsem velice vděčnej Oldovi Patákovi za to, jakým způsobem tu hru rozezkoušel, bez jeho práce bychom vůbec k tý premiéře nedospěli.
Doma, v Čechách pracuješ veľa s ochotníckymi súbormi. Dá sa porovnať ochotnícke divadlo tam a tu, vo Vancouveri?
No tak tady je to svět biznisu, to znamená, že divadlo je limitovanější, že si na nějakou dobu prostě najme prostory a v tu dobu skutečně ta premiéra musí bejt. Jsou v tom nějaký peníze, pro divadlo jsou významný i tržby. Z tohoto hlediska tam asi rozdíl je, česká divadla mohou pracovat mnohem nezodpovědněji. Co se týče ale herců, tak to je vlastně svým způsobem stejný. Jsou to lidi, kteří mají svoji práci, kteří chodí na zkoušku unaveni, strašlivě se snaží, aby to na nich nebylo poznat, aby mohli odvést maximální výkon. V době, kdy by se profesionál učil text, tak oni staví domy, nebo něco šroubujou, nebo emailujou, nebo co je všechno potřeba, aby si vydělali nějaký ten dolar, a v Čechách korunu. Řekl bych, že v tom veliký rozdíl není. Rozdíl pro mě byl v tom, že na to od českého amatérského divadla, nebylo dost času. Už jak jsem popisoval, jak jsem vybíral tuhle hru, tak jsem na to byl připravenej a snažil jsem se, aby pro ten spůsob práce, který jsme si zvolili, bylo času dost. Nakonec se ukázalo, že snad přece jen, s odřenýma ušima, i když vždycky chyběj dvě zkoušky, ale v zásadě se vše nakonec podařilo. V zásadě to amatérský divadlo v Čechách, aspoň tak jak ho vždycky prožívám, tam je spousta času na experiment kde existuje právo na omyl a podobně. Tak to jsou prvky, které si já spojuji s amatérským divadlem a ty jsme tady ve Vancouveru z praktických důvodú nemohli příliš do naší práce zahrnout. Ale jinak v tom není vůbec žádný rozdíl.
Finančne najnáročnejšie pre Vancouverské Divadlo Za rohem je prenájom divadla, kde sa stavia scéna a skúša sa až posledných 5 dní pred premiérou. Ako funguje prenájom divadiel pre amatérske skupiny v Čechách?
Je to vždycky podobně jako tady, že se nacvičuje v nějaký místnosti, kde má někdo lepší přístup, pokud možno zadarmo, nebo když má člověk nějakýho kamaráda v profesionálním divadle a oni mu tam třeba půjčí nějakou zkušebnu zadarmo. Já jsem zkoušel hodně v poslední době ve zkušebně, která patřila divadlu Na Tahu, Andreje Kroba, což je vlastně zkušebna ve škole. Za to jsme něco málo platili, nebyli to takový peníze jako by se platili tady. Byly to spíš formální poplatky. Co se týče pronajímání profesionálního divadla, tam je to taky trošku jinak. Amatéři docela často odehrají někde premiéru, třeba v nějakém klubu, který je rád přijme, takže za to neplatí, dokonce si něco málo vydělají z toho představení a příští představení hrají někde jinde. Snaží se být mobilní. Představení, které jsem dělal s jedním souborem, který se jmenuje Nejhodnější Medvídci, se na jednom místě hrálo jenom dvakrát. Pokaždé s ním cestujeme a hrajeme v různých prostorách. U nás hraje spíš roli pronájem přívěsného vozíku za auto. Ta situace je maličko jiná. Je pravda, že se to zvolna přibližuje k tý situaci, která je tady, že vlastně ty komerční vlivy do toho zasahujou. Někdy pozitivně, že i nám amatérům vlastně ten pořadatel něco zaplatí, dokonce si herci mezi sebou rozdávají nějaké honoráře. V hře Medvídci máme nějakou taxu, za kterou to představení prodáváme a všichni dostanou za každé představení honorář, ktorý spíš působí jako kompenzace ušlé mzdy. Řekl bych, že tohle to funguje na nějaké spíš přátelštější bázi a na bázi toho, že je v Čechách poměrně víc klubů a takových různých divadel a paradivadelních prostor, ve kterých pořadatelé pořádají různé typy festivalů poměrně často a hustě, a ve kterých je možný se setkat s diváky, aniž bychom byli nuceni si nějaký prostor pronajímat.
Já mám s pronajímáním divadel i jinou zkušenost. Jsem ředitelem festivalu Pražskýho Mezinárodního festivalu nezávislého a amatérského divadla pod názvem MB’99, který probíhá na přelomu června a července v divadle Na Zábradlí a v divadle Disk. Obě dvě divadla si pronajímáme vlastně po jejich sezóně za nějakou velmi, velmi přátelskou cenu, která de facto spočívá v pokrytí nákladů. Musíme si samozřejmě pronajmout i techniky. Festival taky musí ubytovat ůčastníky a ustravovat je. Cestu si všichni platí sami. Tam to funguje na základě toho, že si my žádáme o nějaké granty a obvykle dostaneme nějaký grant od města Prahy, grant od Ministerstva Kultury a obvykle získáme komerční příspěvky od komerčních subjektů. Festival trvá šest dní a odheraje se během něj asi 16 představení. Máme tam divadla z Koreje, Jižní Ameriky, Spojených Států, evropských zemí, Sýrie. Festivalu se daří už 11 let.
Myslíš, že by Divadlo Za rohem dostalo pozvánku na tvoj festival?
To určitě jo. Trošinku si, abych řekl pravdu, nedovedu představit, jak by se to zorganizovalo právě s tím zaplacením cesty. Je dost možný, že by se dalo žádat o podporu u Ministerstva Zahraničí, nebo českého Ministerstva Kultury. Já jsem o tom vůbec nezačínal mluvit ani jednat s nikým z divadla, čistě proto, že jsem měl pocit, že by toho divadlo ekonomicky vlastně nebylo schopné dosáhnout. Ale kdyby to bylo možný, tak kvalitou by sneslo srovnání s ostatními soubory, které na tom festivalu vystupují. My se na festivalu snažíme mít vždycky nějaký zajímavý projekty z hlediska třeba sociálního, lidskýho, nebo kdy jejich zajímavost přesahuje hranici toho divadelního přínosu. Vloni jsme měli na festivalu mexické divadlo, které hraje pro slepé a všichni diváci si museli zavázat oči. Podruhé na našem festivalu vystoupí české divadlo, kde hrají výhradně bezdomovci, což je moc zajímavý sociální projekt. A je překvapivě dobrý. Hrála u nás takzvaná Dočasná Shakespearovská Společnost Jedličkova ústavu v Praze, nebo hrála u nás skupinka chovanců nápravného zařízení pro mladistvé. Vždycky jsme se snažili, aby tyhle věci měli zároveň divadelní kvalitu. Kdyby tam nebyla, tak bychom je nepozvali. Bylo by pro mě ctí Divadlo Za rohem na náš festival pozvat.
Vráťme sa k tvojej réžii v Divadle Za rohem. Bola sťažená nielen tým, že si ju mohol režírovať len po dobu piatich týždňov, ale aj tým, že v tejto hre vystupuje snáď viac ako polovica ľudí, ktorí stoja na javisku po prvý krát v živote. Ako sa dá zvládnuť práca režiséra a učiteľa herectva?
Já nevím. Já u amatérského divadla moc na herectví v pravým slova smyslu nevěřím. Viděl jsem pár amatérských divadel, kde se herci snažili třeba i na poměrně slušný úrovni charakterizovat postavy a vytvářet životy mimo sebe, ale většinou se mi zdálo, že to je omyl a že k tomu amatérský herec, třeba i nadaný amatérský herec, není disponovaný. Takže to, v čem ten amatérský herec může být zajímavý je když takzvaně dokáže odkopat tu peřinu, dovolí do tý role nechat proniknout něco ze sebe sama. Tam je potom důležitý, aby ten herec byl osobnost, aby byl zajímavý, aby se bylo na co dívat, když se odkope. Tak v tomhletom směru dílem jsem měl štěstí, dílem za to vděčím obrovsky Oldovi Patákovi, který obsazení hry vytvářel. Já jsem tady neznal nikoho. Celý soubor je složen z vynikajících lidí a osobností. Bez toho abychom se snažili, vznikla tady parta, která spolu komunikuje, ten kolektivní duch pomohl jakékoli potíže překonat. Chvílema jsem si ani neuvědomoval, který z těch herců hraje poprvé, který podruhé. Samozřejmě vidím ty lidi, který jsou velmi zkušený, ale jinak mezi nima nedělám žádného rozdílu.
Prvá časť tohoto projektu s Divadlom Za rohem prebiehala nadiaľku. Určite to pre teba bola veľká výzva. Išiel by si do toho znovu?
Ale jó, určitě. Byla to zajímavá zkušenost. Určitě šel. Nějak jsem zasaženej tímhle suborem a moc rád bych se s touhle partou sešel znova.
Máš 24 hodín do premiéry. Aké sú tvoje pocity?
Tak taková ta únava, obavy, že se něco technicky pokazí, někdo zapomene z nervozity text a podobně, jako před každou premiérou. Svým způsobem jsem na těch posledních zkouškách měl pocit, že aspoň z hlediska záměru mýho režijního, jsem se snad nějakým závažným způsbem nespletl. Dneska máme mít generálku, všchno by mělo být jako na premiéře, a nikdo by neměl být nervózní, měli bychom si to jednou tak lehce zahrát. Jako vždycky nám nějaký zkoušky chybí před tou premiérou, což je u amatérského divadla běžnější než u toho profesionálního. Amatéři vždycky čekají, až jim teče do bot. Večer budeme muset jestě něco malinko prozkoušet, aby ta generálka proběhla bez problémů. Nemám žádný strach, mám trému. Vím, že tady to divadlo má obrovskou tradici ve Vancouveru, vím, že existuje víc neř 30 let a je tady množství inscenací s nimiž bude ta naše srovnávaná. Necítím se tím příliš svázán, protože na každou inscenaci nahlížím jako na konkrétni věc. Jestilže já s tím budu spokojenej , že se to podařilo a obecenstvo bude opačného názoru, tak jsem se nějakým spůsobem spletl. To se může stát. Bude mně to líto, ale nebojím se toho, že by nás někdo mohl nařknout, že jsme k tomu neodvedli dost práce. Ne, ničeho se nebojím.
Pokiaľ viem, do Prahy odchádzaš hneď deň po derniére, máš v pláne vidieť ešte niečo z Vancouvru?
Jeden z herců mi zapůjčil permanentku na Grouse Mountain, tak to je ještě výlet, který jsem nevykonal. Každý den se dívám, jestli Grouse Mountain vyčnívá z oblaků. Zatím byl každý den zahalen oblacích. Tak to je tak jediná věc. Synek se chce jestě povozit na rollercoasteru. V sobotu tam vyrazíme s Jakubem Zelmanem.
Hlavně bych chtěl stihnout nasávat takovou tu atmosféru svobody a přátelství, která mě tady po celou dobu obklopovala a budu doufat, že mi v Česku ty baterky dlouho vydržej.
Čo ťa čaká doma, máš tam nejaké rozrobené projekty?
Mám dílem divadelní projekty, mám dva, se kterými bych rád něco dělal. Je to hra mýho kamaráda René Levínskýho, která se jmenuje Fyzik a jeptiška. je to ostrá hra, parafráze na Witkiewiczovu hru Blázen a jeptiška. Hra se odehrává v atomové elektrárně, která má pořád nějaké potíže se spuštěním a kde v rámci snahy, aby všchno dobře fungovalo, se katolická církev rozhodne vysvětit reaktor. Druhá hra, která mě velice zajímá, napsal ji Leándre Alain Baker a má takový depresivní nazev, Dny se vlečou a noci taky. To by měla být komorní věc pro 3 lidi. Snažím se pro to najít nějaký profesionální prostor. Chtěl bych, aby tam hráli herci, kterých zkušenost právě přesahuje tu amatérskou. Zatím jenom tak o tom přemýšlím. Mám rozezkoušenou amatérskou inscenaci, která by měla mít premiéru až na podzim a je to kus, který napsal můj kamarád z Venezuely, režisér Gustavo Ott a která se menuje Pavlov, kterou jsem sám překládal z angličtiny. Gustavo Ott píše ve španělštině a tu anglickou verzi píše až jako druhou a ještě v nich dělá nějaké úpravy. Co se týká života, tam mě čekají obrovské kotrmelce. Přestavba domu, řešení hypoték a dluhů a podobně… no takové radosti každodenního života, dramatické jenom pro toho, kdo je prožívá, jinak samé všednosti.
Moja posledná otázka. Je ešte nejaká otázka, ktorú chceš byť opýtaný?
Ale ani ne. Ještě jednu věc řeknu. Myslím si, že Kanada pro mě znamenala hrozně příjemný pocit alternativy. Dovedu si představit, že bych se sebral, rozhodl se tady žít a že bych tady byl spokojenej. Nevím jestli šťastnej. Ale to člověk neví nikdy. Dovedl bych si představit žít tady s těmahle lidma, dělat divadlo, a že by to tak bylo třeba i na dlouhou dobu. Být tady je pro mě obrovsklej dárek, představa svobody a zázemí, který pak budu pořád cítit někde za oceánem a jsem opravdu rád, že jsem něco takového zažil a že to můžu v sobě nosit.
Ďakujem za rozhovor.