English

» 30 let Divadla Za rohem: Slavnostní večer k 30. výročí Divadla Za rohem

» Vancouverské české divadlo

» Jak české divadlo ve Vancouveru začínalo


30 let Divadla Za rohem:

Večer k oslavě 30. výročí Divadla Za rohem se vydařil zcela nádherně !

Oslavovali jsme v sobotu, 29.září 2007, v Severním Vancouveru v Jaycee House. Sešlo se nás plno a všichni jsme měli bezvadný večer se vzpomínkami, zábavným programem, hudbou a dobrým jídlem.


Děkujeme za blahopřání ...

K našemu kulatému výročí nám přišlo mnoho blahopřání a gratulací, za které všem mockrát děkujeme. Ta nejzajímavější přikládáme zde ...


Fotogalerie

Kliknutí na obrázek vás zavede na stránku fotogalerií. Tam vyberte tento obrázek:


Naše velké poděkování patří všem, kteří jste se na přípravách výročního večera jakkoliv podíleli, především Josefu Skálovi, manželům Zdeňce a Jirkovi Šemorovým a Hance Klinkerové.

Největší poděkování patří ale hlavně vám všem, kteří měli možnost přijít a podívat se s námi na minulých (a úspěšných) 30 let DZR.


Třicáté narozeniny 

Nevím, jak mám začít psát o tom slavném výročí. Snad se napřed zmínit, že české  Divadlo Za rohem je překvapivě třetí nejstarší stálá scéna ve Vancouveru – jenom Playhouse a Arts Club existují déle. Za těch třicet let jsme viděli (pro mne neuvěřitelných) 134 představení, dohromady před více než 20,000 diváky. A byla to představení všeho druhu: divadelní inscenace, večery poezie a hudby, kabarety, představení pro děti a DZR pozvalo i hostující umělce z ČR a z Kanady. Celkem se na činnosti divadla podílelo přes 200 nadšenců.

První představení se konalo 4. listopadu 1977 z iniciativy Járy Kohouta, který hostoval v hlavní roli  své  úpravy komedie „Na tý louce zelený“. Pamatuji se na to představení dobře. Pan Kohout se sice občas hodně uchýlil od textu, ale jeho herecká zkušenost a hlavně popularita všechno překonala. Následovala dvě pásma poezie a o rok později první samostatná DZR produkce Jiráskovy „Lucerny“ režírovaná Dr. Josefem Skálou a Libuší Netrvalovou. To bylo 27. a 28. října 1978 na oslavu šedesáti let od založení Československa.

U příležitosti letošního výročí uspořádalo DZR 29. září důstojnou oslavu (dokonale organizovanou  manžely Šemorovými, Hankou Klinkerovou a Josefem Skálou), kam byli pozváni všichni, kdo se kdykoliv a jakýmkoli způsobem na minulých úspěších DZR podíleli. Honorární konzulové jak České tak Slovenské republiky poslali shromáždění krátké pozdravy a předseda Českého a slovenského sdružení ve Vancouveru vzpomněl jak odbočka divadlo v samých začátcích podpořila. Potom byli představeni a vyznamenáni nejzasloužilejší členové divadla:

Předně tři organizační zakladatelky souboru – Jarmila Smékalová, Libuše Netrvalová a Marta Nyklová. Potom Peter Bugár a Josef Skála, kteří divadlo nejen začínali, ale pracují v něm dodnes - tedy nepřetržitě celých třicet let. Dvacet let či více neúnavně působí, ať už jako herci nebo jinak: Zdeněk Matoušek, Milada Nohelová, Leah Patáková, Olda Paták, Luboš Petřík a Helena Raková. Dále byli vyznamenáni “lidé v pozadí“:  producenti Jiří Adler, Vladimír Cícha, Věra a Ruda Maštalýřovi a Radka Zelmanová. Zvláštního ocenění za mimořádnou práci se dostalo Bronco Hyrmanovi za vybudování website; Vladimíru Bezručovi za mnohaletou práci scénografickou; Zdence a Jiřímu Šemorovým za obětavou práci na většině oslav; Ivanu Nágymu za mnohaletou hudební spolupráci; manželům Miláčkovým za trvalou finanční podporu. A nakonec  byli oceněni  ti, kteří během těch třiceti let  nastudovali jednu či více inscenací – tedy režiséři: Vladimír Kulhavý, Jitka Růžičková, Pavel Kříž a Terezka Růžičková, kteří již nežijí v Kanadě; dále Libuše Netrvalová, Marta Nyklová, Mirek Jakl a Olda Paták. Diplomem byla pak vyznamenána v nepřítomnosti  Nora Linhartová, která v posledních letech režírovala několik inscenací  a nakonec byl symbolickou kytičkou polních kvítků podarován Josef Skála, kterému patří dík za přípravu, režijní nastudování, produkci a povětšině i hereckou práci ve více než čtvrt stovce inscenací během celých třiceti let existence Divadla Za rohem.

Hrstka členů souboru se bohužel z různých důvodů na oslavu nedostavila – škoda. Při udělování diplomů potlesk skoro všech účastníků (věkové rozpětí, pokud se mi podařilo zjistit, bylo od tří měsíců do jedenaosmdesáti let) nebral konce. Programu předcházela báječná večeře, díky samozřejmě Zdence a Jirkovi Šemorovým a  následující krátké pásmo recitace, hudby a zpěvu (připravené Josefem Skálou) bylo zakončeno sfouknutím třiceti svíček na narozeninovém dortu nejnovější členkou souboru Romanou Váňovou. A pak se k hudbě skupiny Jiřího Šemory tancovalo a zpívalo až do brzkých ranních hodin. Nejlépe bude snad zakončit tuto malou zprávu o velké věci slovy Jarmily Smékalové:

“Ohromné díky všem, kteří připravili večer na oslavu 30. výročí divadla. Ovzduší bylo tak přátelské a srdečné! Není divu – přes leckdy rozílné názory – nás spojuje společný osud emigrantů a milovníků divadla. V mých nejsmělejších snech by mne před 30ti lety nenapadlo jakých úspěchů a takřka profesionální úrovně Divadlo Za rohem dosáhne. Za velký úspěch také považuji okolnost, že mezi členy jsou mladí lidé a tak budoucnost spolku je zajištěna. Není to naštěstí situace jako ve Sdružení, kde stárnoucí generace emigrantů nemá následovníky. Znovu děkuju i za ocenění mé práce při zakládání divadla, zlomte vaz do dalších 30ti let!“

                                                                                        Přetištěno ze Zpravodaje, č. 5, 2007,  Referoval Miloš Zach


Třicáté Výročí vancouverského Divadla Za rohem 

“Ohromné díky všem, kteří připravili večer na oslavu 30. výročí divadla. Ovzduší bylo tak přátelské a srdečné! Není divu – přes leckdy rozílné názory – nás spojuje společný osud emigrantů a milovníků divadla. V mých nejsmělejších snech by mne před 30ti lety nenapadlo jakých úspěchů a takřka profesionální úrovně Divadlo Za rohem dosáhne. Za velký úspěch také považuji okolnost, že mezi členy jsou mladí lidé a tak budoucnost spolku je zajištěna. Není to naštěstí situace jako ve Sdružení, kde stárnoucí generace emigrantů nemá následovníky. Znovu děkuju i za ocenění mé práce při zakládání divadla, zlomte vaz do dalších 30ti let!“

     Čas letí neuvěřitelně rychle, zvláště nám starším, a tak se skoro nechce věřit, že tomu už je 5 let, co jsem napsal k stříbrnému výročí našeho divadla řádky, jejichž platnost se těmi pěti minulými roky pouze zdůraznila.

     Setkali jsme se poprvé před třiceti lety. Vy, diváci a my, komedianti. Proč asi? Možná, že jsme tehdy měli všichni v sobě někde tam hluboko, pod skořápkou našeho uspěchaného života, starostí o přežití v nové kultuře a cizím jazyku a o budování nového života na opačné straně zeměkoule, velikou potřebu se někdy schovat před nemilosrdnou realitou do dobře známého tepla peřinky českého a slovenského jazyka, naši kultury, našeho genetického dědictví. A setkávali jsme se pravidelně celých třicet let. Navíc od roku 1990, kdy se otevřela železná opona, už důvodem k našim setkáním nemohl být pouze mateřský jazyk na jevišti, protože většina z vás i nás začala opět jezdit za kulturou a divadlem do staré vlasti. Inscenace, které pro vás nyní připravujeme se musí stát součástí celkové české a slovenské divadelní kultury a nabízet vám nejen divadlo odpovídající úrovně, ale i interpretace a koncepty, které divadelní kumšt domácí obohacují. Že se nám to zřejmě daří dosvědčuje nejen to, že jste nám zachovali svou přízeň, ale i velice pozitivní ohlasy na naši tvorbu od divadelních umělců a kritiků z Prahy (které můžete najít na našich stránkách www.divadlozarohem.ca).

     Třicet let! V naší uspěchané době dvouminutových hamburgerů, rychle se střídajících  oblíbenců a nepřátel, instantních politiků a patnáctiminutového rozsahu pozornosti je to úctyhodný věk. Šedesátka divadelních akcí, sto padesát představení, dvacet tisíckrát divák usednul do našeho hlediště. A sto padesátkrát tedy stála v zákulisí skupina nadšenců a překonávala rozechvění a trému, i když předtím věnovala měsíce svého drahocenného volného času pečlivé přípravě. Podle našeho archivu se nás v tom zákulisí vystřídalo za ta léta více než dvě stovky. Někteří pobyli krátce, jiní propadli narkotiku zákulisního prachu, vůně a zmatku šaten, reflektorů a poskakujícího žaludku natolik, že se vracejí  znovu a znovu.  Jim všem patří obrovské poděkování ! Ať na scéně či za scénou, ať vytvářeli hlavní role či lakovali praktikábly nebo rozdávali úsměvy při trhání vstupenek, oni všichni jsou Divadlo Za rohem. Divadlo, které je třetím nejstarším divadelním souborem ve Vancouveru, i když mluví jazykem dalekého středu Evropy. Modlím se, aby čas strávený divadlem byl v nich všech navždy zakotven mezi těmi nejhezčími vzpomínkami. A aby  pro podobné krásné zážitky mezi nás i nadále přicházeli noví a mladší nadšenci.  Vždyť jenom to je zárukou, že někdo jiný bude psát povídání podobné tomuto za dalších třicet let.

     Třicet devět celovečerních divadelních inscenací, deset večerů poezie a hudby, tři autorské kabarety, tři dětská představení, čtyři inscenace hostů, ples v divadle k dvacátému pátému a oslavný večer k třicátému výročí. Od středověké trhové hry, Goldoniho a Moliéra, Jiráska a Klicpery přes Čapky a V+W+J  až k Havlovi, Kohoutovi, Klímovi, Ringo-Čechovi, Koenigsmarkovi, Goldflamovi a Hrabalovi. Kolik zážitků a nezapomenutelných okamžiků. Třicet let školy divadla a tedy školy života. Pro nás, kteří se učili a pro vás, kteří jste to trpělivě a vděčně s námi sdíleli. Třicet let bez grantů, podpor a sponzorů. Náš jediný rozpočet byla vždy pouze nezištná a obětavá práce členů divadla a vaše ochota si zakoupit vstupenku. Moc doufám, že nám zachováte přízeň i do budoucna - bez vás by divadlo nebylo. Věřte mi, vy stejně jako my, bychom přišli o strašně důležitý kus života.

      S obrovskou vděčností za těch třicet let strávených ve Vancouverském Divadle Za rohem a s nejupřímnějším přáním všeho krásného, co prkna, která znamenají svět, nabízí všem těm co v tom budou pokračovat dalších třicet let,

a snad i jménem těch dosavadních dvou stovek „komediantů“

uctivě

Dr. Josef Skála

Vancouverské české divadlo

      Práce Divadla Za rohem ve Vancouveru si rozhodně zaslouží pozornosti českých divadelních kruhů. Čtyři desítky celovečerních divadelních inscenací, deset večerů poezie a hudby, tři autorské kabarety, tři představení dětského souboru, dvě inscenace hostů a jeden kostýmovaný ples v divadle. Od středověké trhové hry, českých adaptací Goldoniho a Moliéra, od Jiráska a Klicpery, přes Čapky, V+W+J a Vlasty Buriána až k Havlovi, Kohoutovi, Klímovi, Ringo-Čechovi, Koenigsmarkovi, Vostrému, Procházkovi a Goldflamovi.

      Dvacet osm let kontinuální činnosti je v naší uspěchané době dvouminutových hamburgerů, rychle se střídajících vlád a patnáctiminutového rozsahu pozornosti už úctyhodný věk! Víc než padesátka inscenací, sto dvacet představení, více než  šestnáct tisíckrát někdo usedl do hlediště. A více než stodvacetkrát stála v zákulisí skupinka nadšenců a překonávala rozechvění a trému i když předtím věnovala měsíce svého tak vzácného volného času pečlivé přípravě. Podle archivu se více než sto osmdesát krajanů vystřídalo v zákulisí divadla, které je jedno z nejdéle hrajících divadelních souborů ve Vancouveru i když mluví na pobřeží Tichého oceánu jazykem dalekého středu Evropy.

 

Jak české divadlo ve Vancouveru začínalo

       Začátky české divadelní skupiny ve Vancouveru, skoro dvoumilionové metropoli na pacifickém pobřeží a největším městě nejzápadnější kanadské provincie Britská Kolumbie, jsou nepřímo spojeny s dvěma známými jmény českých divadelníků. Otto Lowy a Jára Kohout se nacházeli na opačných pólech spektra divadelního umění. První z nich, nestor seriózní divadelní tvorby ve Vancouveru, ovlivnil vznik českého divadla zcela nevědomky. Otto Lowy odešel z Prahy do Anglie v roce 1938 a tím jako skoro jediný z rodiny přežil holocaust. Když po válce nenašel už v Praze nikoho z příbuzných, emigroval do Kanady a od padesátých let se ve Vancouveru, tehdy ještě skoro embryonálním městě oplývajícím pouze překrásnou přírodou, úspěšně věnoval profesionálnímu divadlu. Hrál, režíroval a učil. Později proslul svými pravidelnými pořady „Transcontinental“ na celoplošném kanadském rádiu CBC, které věnoval evropské a do značné míry i české hudbě.

      Na jaře 1978 se do jeho kurzu jevištního herectví pro dospělé náhle zapsalo tolik Čechů, že mohl prakticky vyučovat v češtině. V jeho kurzu se tedy dotvářelo jakési fertilní podhoubí skupiny českých milovníků divadla, kteří už od roku 1976 začali sondovat možnost hrát ve Vancouveru české divadlo a kteří v červenci 1977 založili t.zv. Český Divadelní klub. V další činnosti Klubu sehrál, rovněž zcela neúmyslně, podpůrnou roli legendární český bavič Jára Kohout, žijící od padesátých let v New Yorku. Ten se totiž zastavil ve Vancouveru koncem dubna 1977 cestou do Los Angeles a 30. večer vystoupil ve Flamingo kabaretu s několika monology a písničkami. Jeho vystoupení narychlo zorganizovala Jarmila Smékalová, jeho hostitelka, která před emigrací pracovala v pražském Vinohradském divadle a která měla na starosti kulturní záležitosti Vancouverské odbočky Českého a Slovenského Sdružení. V programu pomohla se zpěvem  Jana Plattigová, na piáno hrál Ben Váně a poprvé na scéně stepoval asi desetiletý David Nykl (ten pak ve vancouverském Divadle Za rohem vystoupil ještě několikrát, vystudoval herectví na univerzitě a od devadesátých let pracuje jako profesionál jak v Praze, tak ve Vancouveru).

      Kabaretní večer byl překvapivě hojně navštíven a spokojený Jára Kohout nabídl, že by na podzim přijel zahrát do Vancouveru svou známou hudební komedii “Na tý louce zelený“, pokud by ovšem místní krajané inscenaci předem obsadili a nastudovali. Hrstka nadšenců z Divadelního klubu pod vedením  Jarmily Smékalové a Libuše Netrvalové (před rokem 48 elévky v Plzeňském divadle) se pustila do práce a 4. listopadu 1977 naplnilo asi 300 českých a slovenských krajanů vypůjčené divadlo Metro aby nadšeně aplaudovalo nejen komediantství Járy Kohouta, ale hlavně svým krajanům, z jejichž úst se poprvé na západokanadském jevišti řinula jadrná čeština. Význam tohoto představení nespočíval v jeho poněkud pokulhávající (či spíše „poskakující“ - s přihlédnutím k hlavnímu představiteli) kvalitě, ale v prostém faktu, že čeští a slovenští exulanti, zavalení každodenní dřinou a starostmi o přežití v cizí zemi, v cizím jazyku a kultuře, mohli najednou strávit večer mezi svými, se svým jazykem, s důvěrně známým humorem a melodiemi.

     Divácky úspěšná veselohra s hostujícím Járou Kohoutem ovšem neznamenala ještě skutečný začátek pravidelné a samostatné činnosti české divadelní skupiny. Taková možnost byla v roce 1978 naznačena uspořádáním dvou večerů poezie v mé režii, jednoho z nich ve společné produkci s vancouverskou odbočkou Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě. To, jako jediná kanadskou vládou uznávaná a aktivní politická organizace československých exulantů samozřejmě podporovalo vznik a práci krajanského divadla. V té době již několikaletá práce Nového Divadla v Torontě jednoznačně potvrzovala význam krajanského divadla v životě tamní početnější krajanské obce. Torontské divadlo ovšem navazovalo na desítky let sporadického krajanského divadla v jižním Ontariu, kde se Češi a Slováci ve větším počtu usazovali již od přelomu století.

      V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let podporovala kanadská federální vláda politiku tzv. kulturní mozaiky a tedy i multikulturální divadlo. Za vládní podpory se každoročně začal pořádat ve Vancouveru festival cizojazyčného divadla (tato finanční podpora a tím i festival zanedlouho ovšem zanikly). Čeští divadelní nadšenci se tedy v roce 1978 rozhodli využít této příležitosti (bezplatný pronájem divadla) a začali připravovat další inscenaci. Nikoho nepřekvapí, že rozhodnutí většiny padlo na Jiráskovu “Lucernu“, základ jídelníčku každého českého ochotnického souboru. Po delším váhání jsem se rozhodl hru nastudovat, ovšem v poněkud netradičním pojetí. Ke klasicky nazkoušené lidové báchorce jsem připsal pár kratších proscéniových dialogů dvou moderně pojatých vodníků, které jsem odehrál se svým slovenským přítelem a absolventem bratislavské divadelní fakulty Peterem Bugárem (který v divadle dodnes pracuje) a ve kterých jsem ironizoval nejedlovsko-normalizační zneužívání klasiků. Využil jsem tak poprvé na divadelních prknech své nově nabyté svobody projevu. Část diváků to přijala s nadšením,  část  návštěvníků se proti politizaci klasické hry ohradila a od jedné rozhořčené milovnice Jiráska jsem za to posléze dokonce obdržel facku. Zmiňuji se o tom pouze proto, že ono bezprostřední gesto bylo předzvěstí pozdějších vlivů rozdílného politického přesvědčení na výběr repertoáru divadla.

      Představení Lucerny bylo nicméně úspěšné jak divácky, což umožnilo skupině ušetřit si z vybraného vstupného na další produkce, tak i umělecky. Soubor nabýval nezbytných jevištních zkušeností a úroveň pak rostla od představení k představení. Následovaly hry Voskovce a Wericha, Čapka, Kundery, Havla.

V roce 1980 se skupina pojmenovala Divadlo Za rohem a i právně formalizovala svou existenci.

Prof. MUDr. Josef P. Skála, Ph.D.

(Přetištěno z článku "České krajanské divadlo na západním pobřeží Kanady", Divadelni Revue XVI, c. 2, str. 89-96, 2005)