[ Zkráceno z Nového Domova, Vol. 60, leden 2009 ]

Otázky pro dr. Josefa Skálu o ceně Gratias Agit

Před nedávnem (v říjnu 08) byla Divadlu Za rohem ve Vancouveru (jednomu ze dvou dlouhodobě a kontinuálně působících českých amatérských divadel v zahraničí - druhým je  čtyřicetileté Nové Divadlo v Torontu)  udělena  ministrem zahraničních věcí České Republiky Karlem Schwarzenbergem cena Jana Masaryka Gratias Agit. Ta je od roku 1997  každoročně udělována významným zahraničním osobnostem a organizacím, které se svou prací zasloužily o šíření dobrého jména ČR ve světě.

V Černínském paláci v Praze ji přebírali Jiří Adler, který již po dvacet let obětavě v souboru pracuje jako dramaturg, producent, inspicient a někdy i herec, a Dr.Josef Skála, spoluzakladatel divadla a jeho dlouholetý umělecký a organizační vedoucí. Nastudoval převážnou většinu inscenací jako režisér  a působil i jako dramaturg, producent, scénograf a mnohdy ztělesnil i hlavní postavy.

 Přestože je toto divadlo v povědomí české a slovenské krajanské komunity, a dnes i v domácích divadelních kruzích, již dobře zapsáno, využili jsme této příležitosti k rozhovoru s dlouholetým protagonistou souboru Dr.Josefem Skálou.

ND:  Co toto ocenění znamená pro Divadlo Za rohem a pro Vás osobně?

JS Spadlo tak říkajíc z modrého nebe, ale postupem času (a zvláště pak při seznámení se s letošními laureáty, jejichž úžasné  životní příběhy by naplnily hodně tlusté knihy)  jsem si začal uvědomovat, že to možná tak zcela náhoda nebyla. Jak člověk stárne, tak si uvědomuje, že mnoho  životních „náhod“ tak úplně náhodných není a že možná „někde tam nahoře“ už je mnoho věcí předem „napsaných“, a že se odehrají přesně v okamžiku, kdy jejich naplnění jakoby „dozrálo“.

Pro Divadlo Za rohem se vloni uzavíral třicetiletý cyklus existence. Oslavili jsme to dvěma diametrálně odlišnými, a přesto umělecky, divácky i finančně velice úspěšnými, inscenacemi.  Naše dramatizace Hrabalova Anglického krále nutila k zamyšlení a mnohdy i dost bolestnému účtování s minulostí, zatímco naše úprava V+W+J : Nebe na zemi“ měla diváky pobavit, rozesmát, pohladit a dodat nám tolik potřebný optimismus. Výročí „osmičkového“ roku 1968, a tedy čtyřiceti let od nuceného odchodu většiny členů souboru i naší audience do nového domova, jsme připomněli vynikající hostující inscenací z pražského Divadla Viola „Normální okruh“ s Viktorem Preissem a Jiřím Lábusem. Jeden cyklus práce divadla se uzavíral a nový současně začínal – s novými, mladými členy souboru i výboru divadla, kteří přebírají štafetu na těch dalších třicet let...

Pro nás staré členy je Gratias Agit oceněním tří desetiletí práce a potvrzením, že se nám podařilo obohatit život zdejší krajanské komunity a že se  naše divadlo skutečně už stalo součástí celkové české divadelní kultury. Pro ty nové je to stimulus. V jejich rukách je budoucnost Divadla Za rohem, která, stejně  jako u každé kulturní i jiné instituce, vyžaduje regeneraci, obnovu, nové přístupy, prostě novou mladou krev. O tom je přece život, jedině to zaručuje další existenci a hlavně vývoj.

Pro mne osobně tohle ocenění, kterého si nesmírně vážím, také znamená určitý životní mezník. Uvědomil jsem si, že to letos bylo nejen třicet let mé práce v Divadle Za rohem, ale zároveň se uzavíralo padesát let mé intenzivní práce v divadle vůbec. Padesát let jedné velké lásky, která výrazně ovlivnila a obohatila všechny aspekty mého života  a snad se i dotkla životů jiných. Samozřejmě nehodlám s divadlem skončit, ale tak jako v medicíně mi už i v divadle přísluší pouze role podpůrná, tedy „emeritní“. Moc se těším, že mi Osud umožní ještě dlouho se radovat z dalších úspěchů DZR a mnoha nových a krásných uměleckých zážitků. A nakonec - kdyby nám někdo před pár desetiletími řekl, že tato pocta (která patří všem těm více než dvěma stovkám nadšenců, kteří kdy ve vancouverském českém divadle pracovali, a i těm tisícům našich věrných diváků, kteří kdy naše představení shlédli) nám navíc bude udělena v Černínském paláci v Praze význačným představitelem a mecenášem našeho protikomunistického exilu, knížetem Karlem Schwarzenbergem, považovali bychom ho asi za blázna. Ovšem, jak říkal pan Hrabal: „Neuvěřitelné se stalo skutkem.....“.

ND: Čím jste se  zapsal v Divadle Za rohem, co nového jste jako režisér a dramaturg  přinesl?

JS Pracoval jsem v DZR od jeho začátků, takže jsem vlastně začal „zapisovat“ už první řádky jeho kroniky, ale během těch už dvaatřiceti let jsem se samozřejmě neustále učil. Pracoval jsem zároveň v kanadském profesionálním divadle a nikdy jsem neuznával kvalitativní rozdíl mezi prací amatérů a profesionálů. Divadlo není buď profi- anebo ochotnické, ale buď dobré, nebo špatné. Navíc profík musí někdy dělat i věci čistě komerční, protože si tím vydělává na chleba, kdežto amatér tuto výmluvu nemá. Snažil jsem se vždy, aby inscenace DZR byly chytré a inspirující, a aby diváka nejen pobavily, ale aby ho i donutily k zamyšlení. A usiloval jsem o to, aby ti, kteří přípravě představení nezištně věnují stovky hodin svého volného času, byli za svou práci odměněni dobrým pocitem, který přichází pouze s co nejlepším výsledkem. Po sametové revoluci mnoho našich diváků jezdí pravidelně do staré vlasti, navštěvují divadla a mají přehled. Jsem  přesvědčen, že tím více musíme usilovat o inscenace hodnotné, které navíc možná i rozšiřují ustálené  domácí koncepční přístupy. Musíme se považovat za organickou součást celkové české divadelní kultury.  No a proto jsem se možná zapsal i do nějaké černé knihy některých členů našeho souboru, protože moje nároky na kvalitu a disciplinu práce se neztotožňovaly s jejich interpretací práce (či lépe zábavy) v ochotnickém divadelním spolku. Na druhou stranu ale věřím, že souborem prošlo mnoho nadšenců, jejichž životy byly právě tím zodpovědným a náročným přístupem k divadlu obohaceny.

ND: Vaše nastudování her je mnohem progresivnější, než je u amatérských scén zvykem. Odkud jste čerpal inspiraci, kdo Vám  byl vzorem?

JS Na tuhle otázku by se asi mělo odpovědět knihou. Miluji divadelní umění, protože se v něm obráží prakticky veškerý kumšt - od literatury, přes vizuální umění až k muzice. Divadlo jsem nejen dělal, ale celý život byl i jeho nenasytným konzumentem a studentem jeho teorie. Když jsem našel materiál, který mne inspiroval, snažil jsem se hledat koncept jeho jevištní interpretace a pak scénické prostředky, kterými by se ten koncept přenesl do divákova mozku a srdce. Mnohokrát se mi to úplně nepovedlo, někdy to ale vyšlo a bylo to oceněno i mými velkými vzory - třeba dramatiky a režiséry jako jsou Ivan Klíma, Milan Kundera, Václav  Havel, Arnošt Goldflam či Ladislav Smoček. To mi pak dodávalo chuť do nového hledání a do další práce, i když jsem už dávno věděl, že všechno se vždycky dá udělat ještě líp a že žádná inscenace není nikdy dokonalá. O dokonalost se ale usilovat musí, jinak je to práce zbytečná.

ND: Co považujete za motivaci k existenci krajanského divadla, změnila se po roce 1990?

JS Život bez kultury a bez umění je podle mne pouhá existence. Pro některé z nás to znamená tvůrčí uměleckou práci, pro jiné je to konzumace. Divadlo je unikátní v tom, že zdroj uměleckého prožitku s námi sdílí okamžik a prostor, dýchá stejný vzduch, cítíme jeho pot. To nemůže poskytnout sebedokonalejší kino nebo DVD. Proto ani živý koncert a ani divadlo nikdy nepřestanou zaujímat přední místo v uspokojování našich kulturních potřeb. A ty právě dost souvisejí s kulturou našich předků, tedy našeho národa, našeho jazyka. To si nosíme nejen ve svých  srdcích, ale i ve svých  genech. I když s časem prožitým v kultuře našeho nového domova stoupá i část našich kulturních potřeb uspokojovaná jeho uměním a jazykem, přesto potřeba občasného návratu do peřinky minulosti, vzpomínek a genetických stop zůstává. Alespoň po dvě tři generace, možná déle. Před rokem 1990 bylo krajanské divadlo jediné dostupné místo, kde zněla mateřština. Proto návštěva krajanského divadla byla i výrazem  nostalgie a možná i trochu vlastenectví. To už dnes neplatí. Za divadelním zážitkem v mateřštině se dá  zajet do Prahy nebo Bratislavy, ale to je drobátko víc z ruky, než české divadlo, kam dojedeme za půl hodiny. Takže potřeba zatím zůstává, ale nabídka musí být rozhodně hodnotnější - samotný jazyk a možnost shlédnout ve světle reflektorů souseda nebo kamaráda od táboráku už rozhodně nestačí. Za hodnotným uměleckým zážitkem ale krajané chodí a budou chodit. Naše návštěvnost v posledních dvou třech letech spíše stoupá, přičemž věkový průměr našeho diváka prudce klesá. No a pro ty z nás, kteří mají touhu tvůrčí práce v rodném jazyce, je krajanské divadlo stále jediná možnost. Pokud je ta práce hodnotná a stimulující, přitahuje i generačně mladší  členy krajanské komunity. Dnes to mohou být třeba i studenti na dlouhodobých pobytech a noví imigranti. Několik takových se nám už přihlásilo. Dokonce náš nový výbor tvoří většinou členové, kteří v divadle pracují méně než tři roky.

ND: Na vaší scéně hostovala celá řada zajímavých hereckých osobností z Prahy. Uvítal tuto změnu divák s povděkem?

JS Nejen divák. Hostování špičkových domácích umělců je nezbytné z několika důvodů. Umožňuje našim divákům srovnání a přivede nám do hlediště i diváky nové, kteří pak přijdou i na naše vlastní inscenace. Pro členy souboru je to velká škola divadelnictví, a možnost pracovat po boku velmistrů je obrovská stimulace do další práce. A pro naše hosty je to příležitost ozkoušet si svůj kumšt před hledištěm diametrálně odlišným od toho jim tak důvěrně známého domácího divadelního „skanzenu“. Většina našich hostů tuto zkušenost velice ocenila a zároveň vyzdvihla nečekanou kvalitu práce ochotníků, kteří jim představení produkovali a zabezpečovali. Hostující herci dělají našemu krajanskému divadlu také potřebnou publicitu v domácích divadelních kruzích, takže zájem o hostování u nás rychle vzrůstá. Jen takováhle obousměrná fertilizace zajišťuje krajanskému divadlu místo v celkové české divadelní kultuře, a tedy i budoucnost.

ND: Na čem pracuje spolek v současné době?

JS Jeden ze způsobů oné „cross-fertilizace“ je dovézt nikoli herce, ale režiséra. To jsme zatím vyzkoušeli jen jednou, na začátku devadesátých let. Nyní by divadlo chtělo pozvat dobrého mladého režiséra, který by přivezl hru dobrého současného domácího dramatika a s naším souborem ji nastudoval. To by měla být  velká příležitost nejen pro naše herce, ale i pro naše budoucí režiséry.

ND: Kam si myslíte, že se bude Vaše  dítko - Divadlo Za rohem – ubírat?

JS Moc doufám, že do dalších minimálně třiceti let úspěšné, stimulující  a všestranně naplňující činnosti.

Za Nový Domov kladla otázky Věra Kohoutová